Cesta do hlubin terapeutovy duše

Cesta do hlubin terapeutovy duše je cyklus audio podkastů věnovaný kraniosakrální terapii. Mým záměrem je povídat si s kolegou Davidem Linzerem a dalšími hosty – terapeuty i klienty, o kraniosakrální terapii. Přeji vám všem mnoho krásných chvil a inspirace, nechť je i pro vás kraniosakrální terapie zdrojem radostí pro život.

Z Davidem jsem se poprvé „potkala“ na jaře 2019 na Facebooku. Už ani nevím jak jsme se stali fejsbůkovými přáteli, protože jsme se nikdy předtím (v tomto životě) neviděli. Ale jedno vím jistě, že přáteli jsme už věky věků. A když jsme se v létě 2020 viděli poprvé fejs tu fejs, bylo jasné, že se známe už dávno. Co ale pro mně bylo velkým překvapením, že je David hotový kraniálkář (Výcvik v biodynamické kraniosakrální terapii absolvoval v Irsku ve škole Body Intelligence). Prostě síla vyššího záměru byla jasná a tak se naše profesní cesty spojily. Společně jsme vytvořili naše kraniálkové hnízdo v Arcadě, kde vzniká jedinečný projekt celostní neurorehabilitační péče. V tomto krásném zázemí se tvoří prostor i pro kraniosakrální výcviky, vzdělávání a podporu terapeutů. A to byl můj velký sen, vize, která mě provází už pár let. A také vnímám jako důležité zmínit nemalý podíl mého muže Martina, který tvoří s námi. Jeho zručnost a řemeslný um je opravdu fascinující. Bez něj by bylo těžké to vytvořit ve hmotě, prakticky. A v podstatě je naší velkou inspirací pro tandem. Při jedné takové naší společné práci, (myslím, že jsme usazovali pracovní desku a dřez a baterii, což bylo fakt náročné, protože ten roh, ve kterém je kuchyně je křivý, podlaha je křivá a nic není rovné), byl už Martin tak unavený, že se svalil na ten můj  masérský stůl, který dostal označení mercedes, a vyčerpaně řekl – tak, a teď mě můžete oba dva pošahat. To byla pro nás s Davidem výzva a to byl náš první společný tandem. Vznikl zcela spontánně, jako vše, co společně tvoříme. Stejně jako tato naše povídání.

1.díl –  Co nás dva přivedlo ke kraniosakrální terapii?

Jak se to stane, že člověk úplně změní svoji profesi? Čím je kraniálka tak jedinečná, že mění lidem životy? Zatím jsem vypozorovala dvě významné iniciace, ta první je většinou zásah shůry, bývá to nemoc, smrt někoho blízkého, prostě cosi, co vás v tom vnějším světě zastaví. Ta druhá iniciace není tak dramatická, projevuje se v naléhavém volání duše. Prostě si vás kraniálka přitáhne sama. A někdy se to spojí, nejdřív vás něco v životě dramaticky zastaví a pak si vás najde kraniálka, do které se zamilujete.

2.díl –  Co pro nás znamenal terapeutický výcvik?

Terapeutický výcvik, to je takové zvláštní slovo, výcvik. Co se v takovém výcviku nacvičuje? Těžko na cvičišti a lehko na bojišti? Možná vhodnější je slovo trénink. Co je hlavním smyslem takového kraniosakrálního terapeutického tréninku? Hlavní věc je transformace člověka. Protože po něm už nikdy nebudete jako dřív. Dostanete se do hlubin vlastních traumat a podvědomých otisků a vzorců. Sáhnete si až na dno své vlastní žumpy plné smrdutého starého a zahnívajícího obsahu. Nezůstane kámen na kameni, nebo přesněji, buňka na buňce. To první intenzivní a náročné znovuzrození prožijete za asistence lektorů, asistentů průvodců a celé studijní skupiny, které je podpůrná. Jedete v tom všichni a pochopíte, že nikdo nemá hezčí nebo voňavější žumpu. Prostě jsme na tom všichni stejně, jen si myslíme, že někdo je na tom hůř a někdo líp. Pak se taky naučíte mnoho z anatomie, fyziologie, psychosomatiky a novinky z neurovědy. Také se naučíte být potichu. Být v respektujícím kontaktu s druhým člověkem. Naučíte se hodiny sedět a být v klidu. Také se naučíte mnoho technik a způsobů kraniosakrálního ošetření – od hlavy až k patě. A až pak můžete být průvodcem transformace druhému člověku. Až si zpracujete svoje nejintenzivnější traumata, až se nebudete děsit vlastní smrti. Až vás nebudou děsit traumata ostatních. Až v sobě vykutáte soucit. Tak jako diamat vzniká účinkem dlouhotrvajícího intenzovního tlaku na molekuly uhlíku, stejně tak vzniká kvalitní terapeut. Výcvikem to všechno teprve začíná. Je to kontinuální proces zrání.

3.díl –  Jak se nám s kraniálkou žije?

Tohle téma je docela atraktivní, protože snad každého, kdo byl někdy na nějaké terapii, napadlo, jak to asi má ten dotyčný doma a v osobním životě? Jaké to je, mít doma terapeuta kraniálkáře? Platí i zde to staré známé pořekadlo o kovářově kobyle? Nemyslím si to. Rozhodně se mi žije lépe, než dřív.

4.díl –  Když se z klientů stanou přátelé

Občas se to tak stane. Když se setkánte s druhým člověkem na nejhlubší esenci bytí, už si nikdy nemůžete být cizí. Během těch skoro šesti let, co kraniálku dělám, mi přibylo pár takových hlubokých přátelství. Jsou to ryzí poklady v tom anonymním davu lidstva. Dar přátelství. Angličtiná má pro to tyto lidi takové hezké slovo – soulmate. Česky by se to dalo přeložit něco jako zpřízněná duše. Je to takový jiný druh přátelství. Prostě o sobě víte, i když spolu nejste.