A co lidé s vyhýbavou vztahovou vazbou?

Výzkum zahrnoval také další důležitou proměnnou: vyhýbavost ve vztahové vazbě, označovanou jako avoidant attachment. Lidé s vyšší mírou vztahové vyhýbavosti mohou mít tendenci zdůrazňovat soběstačnost, udržovat si emoční odstup nebo omezovat projevy potřeby blízkosti. Takové tendence mohou souviset s dřívějšími vztahovými zkušenostmi, ale samotná vyšší vyhýbavost neprokazuje trauma ani konkrétní příčinu jejího vzniku. Izakiho výzkum ukázal zajímavý rozdíl.

V doplňkových analýzách se u účastníků s vyšší vyhýbavostí po zaměření pozornosti na signály přijetí významně zvýšila amplituda P3b (p = 0,004). U skupiny s nižší vyhýbavostí takový rozdíl statisticky významný nebyl. Současně se však neprokázalo, že by se obě skupiny významně lišily v tom, nakolik jim zaměření pozornosti pomohlo subjektivně se zotavit z vyloučení. To je důležité rozlišení.

Výzkum nenaznačuje, že lidé s vyhýbavou vazbou nedokážou prožívat přijetí. Ukazuje spíše, že způsob pozornostního zpracování signálů přijetí se může lišit. A právě to otevírá zajímavou otázku pro terapeutickou práci.

Když naše minulá zkušenost ovlivňuje to, čeho si všímáme

Zkusme se nyní přesunout z laboratoře do běžného života. Dítě vyrůstá v prostředí, kde je blízkost druhých lidí nepředvídatelná. Někdy přichází přijetí, jindy kritika, odmítnutí nebo emoční nedostupnost. Postupně se může naučit věnovat zvýšenou pozornost signálům možného ohrožení vztahu. Jak se druhý člověk zatvářil? Změnil tón hlasu? Je naštvaný? Neudělal jsem něco špatně? Takové sledování může být v daném prostředí adaptivní. Pomáhá dítěti předvídat, co se pravděpodobně stane.

V dospělosti však mohou podobné vzorce přetrvávat i ve vztazích, které jsou podstatně bezpečnější. Člověk si pak může velmi rychle všimnout drobného náznaku nesouhlasu, ale mnohem obtížněji zaznamená projevy náklonnosti, respektu nebo přijetí. Nejde nutně o vědomé rozhodnutí. Naše pozornost je ovlivňována zkušenostmi, očekáváními, aktuálním emočním stavem i významem, který jednotlivým podnětům přisuzujeme.

Minulá zkušenost tak může ovlivňovat nejen to, jak se ve vztazích cítíme, ale také to, které informace o vztahu vůbec zaznamenáváme.

Tento výklad je širší psychologickou souvislostí, nikoli přímým závěrem Izakiho experimentu.

Jak to souvisí s polyvagální teorií?

Polyvagální teorie Stephena Porgese zdůrazňuje význam autonomní regulace, sociálního zapojení a vnímání bezpečí či ohrožení. Jedním z jejích známých konceptů je neurocepce – označení pro předpokládané procesy, kterými nervový systém vyhodnocuje podněty související s bezpečím a nebezpečím, aniž by toto vyhodnocování muselo být plně vědomé. Z pohledu polyvagální perspektivy je zajímavé, že sociální bezpečí nemusí být určeno pouze objektivními vlastnostmi prostředí. Důležité je také to, jak člověk prostředí zpracovává a jak na ně reaguje.

Právě zde můžeme najít tematické propojení s Izakiho výzkumem. Studie ukazuje, že změna zaměření pozornosti může ovlivnit zpracování signálů sociálního přijetí a následnou subjektivní úlevu. To může být inspirativní pro přemýšlení o tom, jak lidé rozpoznávají dostupnost a vstřícnost druhých. Musíme však zachovat důležité vědecké rozlišení. Izakiho studie netestovala polyvagální teorii, neměřila vagovou aktivitu ani neprokazovala existenci neurocepce v Porgesově pojetí. Představuje samostatný příspěvek k výzkumu sociální pozornosti a zpracování přijetí. Její výsledky však mohou obohatit širší diskusi o tom, jak vzniká subjektivní zkušenost vztahového bezpečí.

Co to znamená pro terapeutickou praxi?

V terapeutické práci často přemýšlíme o tom, jak klientovi nabídnout bezpečné prostředí. Dbáme na kvalitu přítomnosti, respektování hranic, předvídatelnost, tempo práce, hlas, dotek nebo neverbální komunikaci. To všechno může být důležité. Ale možná stojí za to přidat ještě jednu otázku:

Dokáže klient rozpoznat, že je mu bezpečí nabízeno?

Představme si člověka, který v terapeutickém vztahu poprvé zažívá respektující nesouhlas. Terapeut s ním nemusí souhlasit, ale zůstává přítomný, laskavý a otevřený. Pro někoho to může být zcela běžná situace. Pro člověka, který má zkušenost, že nesouhlas vede ke konfliktu, odmítnutí nebo ztrátě vztahu, však může jít o významnou novou zkušenost. Otázkou je, zda si dokáže všimnout nejen nesouhlasu, ale také toho, že vztah zůstává zachovaný. Podobně může klient zaznamenat vlastní napětí, ale přehlédnout skutečnost, že terapeut respektoval jeho hranici. Nebo může být překvapený, že smí odmítnout určitou intervenci a přesto zůstává přijímaný.

Z terapeutického hlediska se tak otevírá možnost citlivě podporovat všímavost vůči zkušenostem přijetí, respektu a zachované blízkosti. Nejde o přesvědčování klienta, že je v bezpečí. A už vůbec ne o ignorování jeho signálů nepohody.

Jde o vytváření prostoru, ve kterém může člověk postupně objevovat, že vedle očekávaného ohrožení mohou existovat také jiné vztahové zkušenosti.

Z Izakiho studie zatím nelze vyvodit, že takový postup představuje klinicky ověřenou terapeutickou techniku. Je to však smysluplná hypotéza pro další výzkum.

Bezpečí nelze člověku vnutit

Zde je potřeba zdůraznit ještě jednu zásadní věc. Ne každý pocit ohrožení je důsledkem minulosti. Někdy člověk skutečně žije v prostředí, kde není respektován, kde jsou překračovány jeho hranice nebo kde nemůže svobodně vyjadřovat své potřeby. V takovém případě by zaměřování pozornosti na pozitivní signály mohlo vést k přehlížení reálného problému. Terapeutická práce proto nemůže spočívat pouze v tom, že člověka naučíme všímat si přijetí. Potřebujeme současně rozvíjet schopnost rozpoznávat skutečné ohrožení, respektovat vlastní hranice a rozhodovat o tom, kdy je vhodné se přiblížit a kdy odejít.

Schopnost vnímat bezpečí má smysl pouze tehdy, když neztrácíme schopnost rozpoznávat nebezpečí.

Zdravá regulace není nepřetržitý klid ani bezpodmínečná důvěra. Je to schopnost pružně reagovat na skutečnost.

Co zatím nevíme?

Přestože výsledky Izakiho studie působí nadějně, je důležité vnímat jejich omezení. Výzkum zahrnoval pouze 36 vysokoškolských studentů. Odehrával se v laboratorním prostředí a sledoval bezprostřední reakce na experimentálně navozené sociální vyloučení a opětovné začlenění. Nevíme, zda by se stejné výsledky objevily u lidí s komplexním traumatem, u osob s vážnými vztahovými obtížemi nebo v dlouhodobých terapeutických vztazích. Nevíme ani, zda opakované zaměřování pozornosti na signály přijetí může vést k trvalejší změně vztahových očekávání.

A především zatím nemáme důkaz, že změna P3b znamená změnu autonomního stavu nebo dlouhodobého prožívání bezpečí. Studie tedy nenabízí hotový terapeutický postup. Přináší však zajímavý výzkumný poznatek, který stojí za další ověřování.

Možná potřebujeme nejen bezpečí vytvářet, ale také se učit ho rozpoznávat

Zkušenost bezpečí je komplexní. Vzniká v propojení tělesných procesů, pozornosti, emocí, předchozích zkušeností a aktuálních vztahových podmínek. Izakiho výzkum nám připomíná, že při zotavování ze sociálního vyloučení může záležet také na tom, čemu věnujeme pozornost. Možná tedy nestačí vytvářet prostředí, ve kterém jsou přítomny signály přijetí. Možná potřebujeme lépe porozumět také tomu, proč je někteří lidé dokážou snadno zaznamenat, zatímco pro jiné zůstávají obtížně dostupné.

Pro terapeutickou práci to představuje důležitou inspiraci. Nejde o to člověka přesvědčit, že svět je bezpečný. Jde o to pomoci mu postupně rozlišovat, kdy je potřeba chránit se a kdy si může dovolit přijmout blízkost. A možná právě zde se setkává neurověda s hluboce lidskou zkušeností.

Někdy totiž nepotřebujeme, aby nám někdo nabídl ještě více přijetí. Někdy potřebujeme čas, opakovanou zkušenost a vztah, ve kterém se postupně naučíme rozpoznávat, že přijetí skutečně přichází.

A možná nejhlubší proměna nenastává ve chvíli, kdy se přestaneme bát odmítnutí. Možná nastává tehdy, když vedle možnosti odmítnutí začneme znovu vidět také možnost přijetí.

Zajímavým a velmi praktickým nástrojem pro zkoumání psychického bezpečí je dotazník The Neuroception of Psychological Safety Scale – Škála neurocepce psychického bezpečí, který najdete volně ke stažení na našem webu Polyvagální teorie:
https://polyvagalniteorie.cz/neuroception-of-psychological-safety-scale/

Neuroception of Psychological Safety Scale (NPSS) je standardizovaný dotazník, který sleduje sociální, emocionální a tělesné pocity související s pocitem bezpečí. Byl vyvinut mezinárodním týmem psychologů z University of Strathclyde a Traumatic Stress Research Consortium pro klinické a výzkumné použití.

Odborné zdroje a literatura

1. Izaki, T. (2026). Encouraging attention to inclusion cues enhances P3b responses and subjective amelioration after social exclusion. NeuroReport, 37(14), 607–613. Online publikováno 13. srpna 2026, časopisecky 7. října 2026.
   DOI: https://doi.org/10.1097/WNR.0000000000002304
   PubMed: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/42596906/

2. Williams, K. D. (2009). Ostracism: A temporal need-threat model. Advances in Experimental Social Psychology, 41, 275–314.
   https://doi.org/10.1016/S0065-2601(08)00406-1

3. Tang, H. H., & Richardson, R. (2013). Reversing the negative psychological sequelae of exclusion: Inclusion is ameliorative but not protective against the aversive consequences of exclusion. Emotion, 13, 139–150.

4. Kuang, B., Ng, S. H., Peng, S., Hu, P., & Wei, Y. (2024). Not all levels of social re-inclusion allow for recovery from negative outcomes of social exclusion: The moderating role of self-esteem. Behavioral Sciences, 14, 88.
   https://doi.org/10.3390/bs14020088

5. Porges, S. W. (2022). Polyvagal Theory: A Science of Safety. Frontiers in Integrative Neuroscience, 16, 871227.
   https://doi.org/10.3389/fnint.2022.871227

Poznámka: Propojení výsledků Izakiho studie s polyvagální perspektivou a terapeutickou praxí představuje odbornou interpretaci, nikoli přímé závěry experimentu.
Inka Tichá, Polyvagální Institut CZ

Témata kurzu

• fascie, fasciální linie, fasciální vaky, membrány a bránice
• fasciální síť a extracelulární matrice těla
• Living Matrix – živoucí matrice pro energetické, tkáňové a tekutinové tělo
• fascie a vagus a jejich role v ANS
• myofasciální struktury a linie v těle
• jak se projevují celotělové podmíněné vzorce
• jak rozpoznávají vzorce napětí jednotlivé buňky těla
• jakým způsobem si buňky předávají informaci o napětí, torzi apod.
• komunikace buňka-tkáně-orgány-tělo: význam interocepce
• jak uvolnit napětí a povolit stresem stažené tělo
• co je morfogenetické pole
• důležitost propojení na úrovních tělo – mysl – energie – kvantové pole Vědomí

Přihláška

Co si vzít sebou

Tři roviny zamrznutí: 1.akutní reakce, 2.skryté fungování a 3.chronický vzorec

3. Chronický freeze: když organismus ztratí pružnost

Pojem chronický freeze označuje zkušenost, kdy se nervový systém opakovaně nebo dlouhodobě vrací k imobilizaci, odpojení a energetickému útlumu a nedokáže pružně přecházet mezi obranou, aktivitou, odpočinkem a sociálním zapojením.

Člověk může prožívat:

• chronickou únavu a nedostatek iniciativy,
• emoční oploštělost nebo znecitlivění,
• odpojení od těla,
• zpomalení myšlení,
• obtížné rozhodování,
• pocit bezmoci či uvíznutí,
• únik do pasivity nebo automatického fungování,
• střídání mobilizace a následných propadů,
• krátké výkony následované nutností dlouho regenerovat.

Rozhodující není jen délka trvání, ale především nepružnost. Organismus reaguje obranně i v situacích, které již nejsou bezprostředně nebezpečné, nebo se po zátěži nedokáže přirozeně vrátit do regulace.

Jak rozpoznat počínající problém?

Běžná únava po náročném dni je přirozená a po kvalitním odpočinku zpravidla ustoupí. Pokud dobře spíme, máme chuť setkávat se s lidmi, pustit si oblíbenou hudbu nebo se věnovat něčemu, co nám přináší radost, znamená to, že máme stále přístup ke svým přirozeným zdrojům regulace a regenerace. Pokud se však stále častěji nebo dlouhodobě dostáváme do následujících situací, je dobré zpozornět.

• Chci něco pro sebe udělat, ale nedokážu se k tomu dostat.
• Mám touhy, nápady a plány, ale nemůžu začít.
• Nevydržím u žádné činnosti.
• Nedaří se mi věci dokončovat.
• Řeším převážně jen to, co právě hoří.
• Po krátké aktivitě si musím odpočinout.
• Nedokážu mobilizovat energii, ani pod tlakem, ani když už to „hoří“.
• Ztrácím pocit jiskry a živosti, život mě nebaví
• Stále něco musím, musím, musím

Poznáváte se ve většině z těchto tvrzení? Jednotlivé projevy samy o sobě neznamenají, že se člověk nachází ve freezu. Únava, ztráta energie, zpomalení nebo obtížné zahajování činností mohou souviset také s tělesným onemocněním, účinky léků, depresí, poruchou spánku nebo jinou příčinou. Důležitý je širší kontext, délka trvání a celkový vzorec fungování.

Zásadní sdělení: Někdy nám tedy nechybí motivace. Chybí nám dostupná energetická kapacita.

Vůle jako náhradní zdroj energie?

Dlouhou dobu může člověka nést silná vůle: „Dokážu všechno, když zapnu vůli.“ Vůle překryje únavu, strach, bolest i potřebu zastavit se. Člověk dokáže překračovat vlastní limity tak dlouho, až se to stane jeho běžným způsobem fungování. Dlouhodobé překračování vlastních limitů může nakonec vyústit ve vyčerpání, vyhoření nebo zdravotní kolaps. To, co dříve pomáhalo přežít a podávat výkon, se může později stát hrozbou. Tělo už ví, kam ho opakované přemáhání dovedlo.

Když tělo přestane poslouchat vůli

Po dlouhodobém přetížení může přijít okamžik, kdy dosavadní strategie přestane fungovat. Člověk už nedokáže „zabrat“, ani když mu hrozí problém. To může působit jako selhání, ztráta disciplíny nebo zhoršení stavu. Neschopnost znovu se přemoci tak nemusí být pouze známkou poruchy. Může být i začátkem hlubší reorganizace – tělo odmítá návrat ke způsobu života, který vedl ke kolapsu. Během obnovy a změn v regulaci nervového systému se mohou stavy zamrznutí znovu objevovat. Proces zotavování není lineární. Když ustoupí dlouhodobá sympatická mobilizace, může se teprve v této chvíli ukázat vyčerpání, které bylo výkonem a stresem překryté. Člověk tak někdy poprvé skutečně pocítí stav, přes který dříve dokázal přejít silou vůle. Není to selhání. I když v naší výkonové společnosti, ve které je normální „jet až na doraz“ a je to dokonce považováno za hrdinství, se to jako selhání může jevit. Naopak, právě v tomto bodě obratu máme příležitost být k sobě laskaví, soucitní, vnímaví a naslouchající. A také mít se sebou trpělivost, protože změna – posun k obnově zdraví, se děje postupně.

Tady je důležité rozlišovat:

• návrat starého nepružného vzorce,
• postupné uvolňování tělesných reakcí a prožitků, které dříve nebylo možné bezpečně zpracovat,
• odhalení vyčerpání, které bylo dlouho maskováno mobilizací,
• přirozenou potřebu organismu přestavět svůj vztah k aktivitě.

Když se zde bavíme o zamrznutí, kolapsu a znehybnění, chci opět zdůraznit důležité rozlišení. V běžném jazyce se slovem freeze (zamrznutí) často označuje tonická imobilita nebo kolaps. Odborně ale nejsou totožné. Jednotlivé reakce se mohou prolínat, ale neměly by být automaticky považovány za jediný stav. Velmi jasně a srozumitelně to popisuje psychiatrička Kasia Kozlowska ve své Defenzivní kaskádě.

Defenzivní kaskáda není pevné schodiště, po kterém musí každý organismus postupovat krok za krokem. Je to mapa vrozených obranných možností, mezi nimiž nervový systém přechází podle intenzity, blízkosti a neuniknutelnosti ohrožení. Ne každý člověk musí projít všemi fázemi a jejich pořadí nemusí být vždy stejné.

1. Arousal – ostražitost a aktivace: organismus zaznamenává možné nebezpečí a připravuje se k jednání.
2. Útěk nebo boj: aktivní mobilizace umožňující uniknout nebo se bránit.
3. Freeze: boj nebo útěk jsou na okamžik pozastaveny; pohyb se omezí a pozornost se soustředí na vyhodnocení situace.
4. Tonická imobilita: při neuniknutelném ohrožení přichází mimovolní neschopnost pohybu nebo volání o pomoc, často při zachovaném svalovém napětí.
5. Kolapsová imobilita: dochází ke ztrátě svalového tonu a někdy také k narušení vědomí či mdlobě.
6. Klidové znehybnění: stav útlumu, klidu a omezení aktivity, který podporuje zotavení a hojení po vyčerpávající obraně, bolesti, poranění nebo mimořádné zátěži. Na rozdíl od tonické a kolapsové imobility obvykle nenastává uprostřed bezprostředního ohrožení, ale v situaci, kdy již není nutné aktivně bojovat nebo utíkat a organismus potřebuje obnovit své zdroje. Tento stav je původně adaptivní. Pokud však přetrvává déle, než je potřebné pro zotavení, nebo se opakovaně spouští v reakci na připomínky dřívějšího ohrožení, může se stát nepružným a maladaptivním. Člověk pak může prožívat hlubokou únavu, útlum, sociální stažení a obtížný návrat k běžné aktivitě.

Dlouhodobý útlum může být provázen například:

• hlubokým nedostatkem energie a obtížným vstáváním z postele,
• citovou otupělostí, apatií a sociálním stažením,
• výraznou tělesnou slabostí,
• pocitem, jako by tělo nereagovalo na vědomý záměr k pohybu.

Poznámka: Náhle vzniklá slabost, ochrnutí, pokles koutku, porucha řeči nebo výrazná změna koordinace však vyžadují okamžité lékařské vyšetření a přivolání zdravotnické záchranné služby na čísle 155 – i kdyby příznaky po chvíli ustoupily. Náhlá jednostranná slabost patří mezi možné příznaky cévní mozkové příhody.

Pokud se tyto projevy objevují v souvislosti s obrannou reakcí organismu, nejde o lenost ani vědomé rozhodnutí, ale o přetížení autonomního nervového systému, který se snaží chránit organismus před následky prožitého šoku. Podobné příznaky však mohou mít také neurologické, metabolické, psychiatrické nebo jiné zdravotní příčiny, které je potřeba odborně posoudit. K dlouhodobému útlumu nemusí vést pouze jedna akutní traumatická událost. Podobný obraz se může rozvíjet také v souvislosti s opakovanou nebo dlouhodobou extrémní zátěží, během níž organismus nemá dostatek času a podmínek k obnově. Lidové pořekadlo „Stokrát nic umořilo osla“ dobře vystihuje, že ničivý nemusí být pouze jediný velký otřes, ale také kumulativní působení mnoha menších zátěží.

Proč samotný odpočinek někdy nestačí

Únava nemusí znamenat pouze nedostatek spánku nebo odpočinku. Člověk může dlouho odpočívat, a přesto se energie nevrací. Organismus si podvědomě klade dvě otázky:

„Je to bezpečné, znovu být aktivní?“
„Vyplatí se do toho investovat energii?“

Bezpečí vytváří podmínky, aby energie mohla být uvolněna. Smysl dává organismu důvod, proč ji vůbec vytvářet a investovat. Proto někdy nepomáhá další tlak ani pasivní čekání. Potřebný může být jemný impulz života – něco malého, bezpečného, smysluplného a příjemného, co neobsahuje požadavek na výkon.

Je důležité rozpoznat začarovaný kruh nedostupné energie:
Nemám energii → nechce se mi hýbat → nehýbu se → cítím se méně vitální → mám ještě méně energie.

Řešením však není tělo znovu přemoci. Smyslem je vytvořit tak malý a bezpečný pohyb směrem k životu, aby jej nervový systém nemusel vyhodnotit jako další nárok. „Možná nepotřebuji fitness plán. Možná potřebuji každodenní rituál probouzení života.“

Nejde o další optimalizační program.
Jde o nové zkušenosti, při nichž aktivita neznamená ohrožení ani vyčerpání.

Nevracet se… je jedno ze zásadních rozhodnutí, která otevírají cestu k hlubší a udržitelnější obnově. „Neuzdravuji se proto, abych se vrátila k životu založenému na vůli. Uzdravuji se proto, abych už vůli nemusela používat proti sobě.“ Uzdravení tedy není návratem k původní výkonnosti. Je přestavbou vztahu k práci, odpočinku, tělu, odpovědnosti i vlastní hodnotě.

Staré nastavení:  „Dokážu všechno, když zapnu vůli.“

Nové nastavení: „Budu tvořit tehdy, když mě moje tělo pustí.“

Cesta ven nevede přes silnější tlak na sebe. Vede přes obnovu bezpečí, smyslu a autonomní flexibility – aby se člověk nemusel pouze donutit fungovat, ale mohl znovu pocítit, že chce žít, tvořit a pohybovat se. Neznamená to rezignaci. Znamená to změnu nastavení (mysli a těla), že tvorba už nemá být placena zdravím.

Krize jako bod obratu

Původně adaptivní ochranná reakce biologie těla může být při dlouhém trvání vyčerpávající a maladaptivní. Pokud člověk tuto krizi dokáže uchopit jako příležitost ke změně, může se stát významným bodem obratu. Jednou takovou „autonomně-energetickou krizí“ jsem si prošla v únoru 2026. Provázela ji funkční levostranná hemiparéza a pobyt na iktové JIP. Nechci tvrdit, že lze tak závažné neurologické příznaky vysvětlit jediným mechanismem nebo jednoduše označit za freeze. Funkční neurologické obtíže jsou skutečné, mimovolní a jejich vznik je komplexní. Ve své osobní zkušenosti jsem však tuto událost prožila jako nekompromisní zastavení. Jako chvíli, kdy už nebylo možné pokračovat dosavadním způsobem a kdy se můj život rozdělil na „před“ a „po“. Přineslo mi to hlubokou pokoru vůči tělu i vědomí, že ochranné reakce organismu nejsou projevem slabosti nebo vědomého selhání. Mohou být původně adaptivním pokusem chránit život, přestože jejich důsledky mohou být bolestivé a výrazně omezující. Dnes je mou oporou primární důvěra v bezpečí a v život. Síla vůle se pomalu proměňuje v osobní vnitřní moc a kompetenci. Už se nechci uzdravit proto, abych se mohla vrátit ke způsobu života, který mě dovedl ke kolapsu. Učím se žít a tvořit tak, aby vůle nemusela být používána proti tělu, ale mohla s ním spolupracovat.

Bezpečí vytváří podmínky pro život. Smysl může dát organismu důvod, proč do něj znovu investovat energii. A vůle se nemusí ztratit – může se proměnit v osobní vnitřní moc, která už nebojuje proti tělu, ale spolupracuje s ním.

Autorka článku: Inka Tichá

Zdroje obrázků: Gemini LM  + Inka Tichá, na základě pečlivého výběru zdrojů ke zpracování

Zdroje:

Roelofs, K. (2017). Freeze for action: Neurobiological mechanisms in animal and human freezing. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC5332864/

Kozlowska, K., Walker, P., McLean, L., & Carrive, P. (2015). Fear and the Defense Cascade: Clinical Implications and Management. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4495877/

Noordewier, M. K. et al. Freezing in response to social threat: A replication. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC7478949/

Klaassen, F. H. et al. (2021). Defensive freezing and its relation to approach–avoidance decision-making under threat. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8187589/

Beutler, S. et al. (2022). Trauma-related dissociation and the autonomic nervous system: A systematic literature review. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9635467/

et al. (2022). The brain–body disconnect: A somatic sensory basis for trauma-related disorders. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9720153/

de Looff, P. C. et al. (2018). Associations of sympathetic and parasympathetic activity in job stress and burnout: A systematic review. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6193670/

Wekenborg, M. K. et al. (2019). The Longitudinal Association of Reduced Vagal Tone with Burnout Symptoms. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6832856/

Bobba-Alves, N. et al. (2022). The energetic cost of allostasis and allostatic load. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC10082134/

Porges, S. W. (2022). Polyvagal Theory: A Science of Safety. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9131189/

Porges, S. W. et al. (2025). Polyvagal Theory: Current Status, Clinical Applications, and Future Directions. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC12302812/

Zde jsou stručné výstupy z několika vědeckých studií:

1. Podstata CRI: Co to je a jaký je jeho skutečný fyziologický původ.
2. Propojení s nervovým systémem: Role Mayerových vln a autonomního nervového systému (ANS).
3. Klinické využití: Jak CRI souvisí s diagnózami jako fibromyalgie, únavový syndrom a post-covid.
4. Praxe a monitoring: Technika CV4 a měření variability srdečního tepu (HRV).

Přehled klíčových informací:

Co je to Kraniální rytmický impuls (CRI)?

Tradičně byl CRI v osteopatii vnímán jako izolovaný rytmus mozkomíšního moku, ale moderní výzkumy (Nelson, Sergueef, Glonek) jej zasazují do rámce klasické fyziologie. CRI je jemný pohyb hmatatelný na lebce i těle, který dosahuje frekvence 8–12 cyklů za minutu. Studie prokázaly, že nejde o samostatný jev, ale o výsledek interakce mezi srdečním rytmem a dýcháním. Tento vztah se označuje jako „rázová frekvence“ (beat frequency), což je fyzikální interference vznikající při setkání tlukotu srdce a dechu v tkáních.

CRI a autonomní nervový systém (ANS)

Výzkum ukazuje, že CRI je hmatatelným projevem vaskulární kontroly, kterou řídí autonomní nervový systém.

• Mayerovy vlny (THM): CRI úzce souvisí s Traube-Hering-Mayerovými vlnami, což jsou pomalé oscilace krevního tlaku řízené sympatikem a parasympatikem.
• Diagnostika: Pokud je rytmus rychlý a mělký, signalizuje to stresový režim (sympatikotonii). Naopak harmonický rytmus naznačuje stav koherence a biologického bezpečí.
• Vliv manipulace: Osteopatické techniky, zejména komprese čtvrté komory (CV4), dokážou tyto vlny měnit a navodit tzv. „Still Point“ (bod klidu), který aktivuje regenerační parasympatický systém.

Využití u chronických onemocnění

Moderní neurověda propojuje práci s CRI s léčbou stavů spojených s dysautonomií (narušením ANS):

• Fibromyalgie: Pomáhá tlumit „centrální senzitizaci“ (přecitlivělost na bolest) a snižuje hladinu látek přenášejících bolest.
• Chronický únavový syndrom (CFS): Podporuje glymfatický systém, což je „čistička“ mozku, která vyplavuje metabolický odpad a zmírňuje mozkovou mlhu.
• Post-covidový syndrom: Práce v oblasti baze lebeční uvolňuje tlak na bloudivý nerv (nervus vagus), čímž aktivuje protizánětlivé procesy v těle.

Jak lze monitorovat svůj stav

Své zdraví a stav ANS můžete sledovat pomocí Variability srdečního tepu (HRV). Já jsem se ve své praxi v roce 2019-2020 věnovala intenzivně zkoumání HRV a měření HRV během terapie, před a po terapii. Tenkrát jsem ještě netušila všechny ty souvislosti, které vím dnes. Článek si můžete přečíst na tomto webu tady.

• Nástroje: Doporučuje se aplikace Elite HRV ve spojení s přesným hrudním pásem, jako je Polar H10.
• Princip: HRV měří rozestupy mezi údery srdce. Vyšší variabilita znamená, že je váš systém adaptabilní a odpočatý; nízká hodnota varuje před přetížením.
• Domácí praxe: Pro navození klidu lze využít techniku tenisových míčků pod bází lebky, která simuluje odborný hmat CV4 a podporuje hydrodynamiku mozkomíšního moku. Článek o spínači klidového bodu najdete na tomto webu zde.

Princip teorie rázové frekvence u jevu CRI.

Teorie rázové frekvence (v angličtině beat frequency) vysvětluje Kraniální rytmický impuls (CRI) nikoliv jako samostatný, izolovaný rytmus, ale jako fyzikální výsledek interakce mezi dvěma hlavními životními funkcemi.

Zde je podrobný princip fungování této teorie:

• Dva základní rytmy: Lidské tělo má dva dominantní vnitřní rytmy – srdeční rytmus (obvykle 60–80 úderů za minutu) a dechový rytmus (obvykle 12–18 dechů za minutu).
• Fenomén interference: Fyziologicky tělo nefunguje jako soubor oddělených hodin, ale jako synchronizovaný systém. Když se tlukot srdce a rytmus dechu potkají v tkáních, dochází k fyzikálnímu jevu zvanému interference.
• Vznik rázové vlny: Podobně jako když se potkají dva hudební tóny blízké frekvence a vytvoří nový, pomalý akustický „ráz“, v těle vzniká matematickým vztahem mezi frekvencí srdce a dechu nová, mnohem pomalejší vlna. Tato výslednice je právě to, co osteopaté vnímají jako CRI.
• Fyziologický projev: Tato rázová frekvence se projevuje jako pohyb tekutin a změny v napětí cév (vazomotorika), které se přenášejí do tkání po celém těle. Statistické analýzy potvrzují, že frekvence CRI (typicky 8–12 cyklů za minutu) přesně odpovídá tomuto matematickému vztahu.
• Obraz harmonie: V tomto pojetí je CRI vnímán jako „ozvěna“ vzájemné spolupráce srdce a plic. Pokud jsou tyto dva systémy v souladu, vzniká hmatný vjem CRI, který je koordinován autonomním nervovým systémem.

Jak se tato harmonie mění, když je tělo ve stresu?

Když se tělo ocitne ve stresu, aktivuje se sympatický nervový systém (režim „bojuj, nebo uteč“), což má přímý a měřitelný dopad na kvalitu i frekvenci Kraniálního rytmického impulsu (CRI). Tato fyziologická „harmonie“ se mění následovně:

Změna rytmu a amplitudy

Vlivem stresu (sympatikotonie) se CRI obvykle stává rychlejším, ale výrazně mělčím. Zatímco v klidu je rytmus vnímán jako plný a plynulý, ve stresu jej terapeuti popisují jako „stažený“, „nevýrazný“ nebo mechanicky omezený.

Mechanismus vaskulárního napětí

Tato změna je způsobena konkrétními fyziologickými procesy:

• Vazokonstrikce: Sympatikus vyvolává zúžení cév. Protože CRI úzce souvisí s vazomotorikou (pohybem cév), zvýšený tonus cévní stěny přímo omezuje amplitudu (rozsah) tohoto pohybu.
• Tkáňové napětí: Stres zvyšuje napětí ve fasciích a ostatních tkáních, což brání volnému přenosu rázové vlny tělem.

Ztráta koherence a regenerace

Teorie rázové frekvence říká, že CRI je obrazem harmonie mezi srdcem a plícemi. Stres tuto harmonii narušuje – srdeční tep se zrychluje a dýchání se stává povrchním. Výsledná interference (CRI) pak ztrácí svou stabilitu a diagnostickou kvalitu, což signalizuje, že tělo vyčerpává své zdroje a nemá dostatek kapacity pro regeneraci.

Diagnostický význam

Pro odborníka je změna CRI jasným indikátorem fyziologického přetížení pacienta. Nízká variabilita a vysoká frekvence rytmu ukazují, že nervový systém je „zablokován“ v obranné pozici, což je typické pro chronický stres, fibromyalgii nebo únavové syndromy.

Dobře, zdá se, že moderní neurověda má pro CRI konečně svůj koncept. Ale pojďme se ještě společně podívat na další jevy, které s CRI souvisí – flexe, extenze, vnější a vnitřní rotace a longitudinální fluktuace. Má i pro tyto jevy neurověda nějaké vysvětlení?

Zdá se, že ano. Zde je přehled vědeckého ukotvení těchto projevů:

Flexe, extenze a mikropohyby lebky

Tradiční popis flexe (rozšíření) a extenze (zúžení) lebky má dnes oporu v měřeních pomocí citlivých technologií.

• Pneumatické senzory a akcelerometry: Tyto přístroje prokázaly, že lidská lebka není pevný monolit. Bylo naměřeno, že lebeční švy umožňují drobné pohyby v řádu mikrometrů v reakci na změny vnitrolebečního tlaku.
• Expanze tkání: To, co terapeut vnímá jako „flexi“, odpovídá fázi expanze, kdy dochází k mírnému nárůstu objemu tekutin v lebce, což potvrzují i záznamy o kolísání vnitrolebečního tlaku.

Vnější a vnitřní rotace

Tyto pohyby jsou v osteopatii vnímány na párových kostech a končetinách.

• Vazomotorika a tkáňové napětí: Výzkumy (např. Nelson, Sergueef) ukazují, že CRI odráží dynamiku cévního systému a změny v napětí cév. Tato „vlnovitá“ aktivita cév (vazomotorika) se přenáší do pojivových tkání (fascií) po celém těle.
• Mechanický přenos: Protože jsou fascie a svaly uspořádány spirálovitě, rytmická změna tlaku a napětí (způsobená Mayerovými vlnami) se může hmatově projevovat právě jako jemná rotace tkání.

Longitudinální fluktuace (Pohyb tekutin)

Tento pojem označuje rytmické proudění mozkomíšního moku (CSF) podél páteře.

• Hydrodynamika moku: Ruský výzkumný tým pod vedením G. Moskalenka se dlouhodobě věnuje studiu oscilací cirkulace mozkomíšního moku. Pomocí bioimpedance a ultrazvuku potvrdili, že mok skutečně vykazuje rytmické kolísání, které je svázáno s dechovými a kardiovaskulárními cykly.
• Lundbergovy C-vlny: Další vědecký korelát představují tzv. C-vlny, což jsou oscilace nitrolebečního tlaku s frekvencí 4–8 cyklů za minutu. Předpokládá se, že terapeut při palpaci vnímá právě tyto změny objemu a tlaku tekutin.

Teorie rázové frekvence jako sjednocující prvek

Všechny tyto doprovodné projevy lze vysvětlit skrze fenomén interference. Tělo funguje jako synchronizovaný systém, kde se tlukot srdce a dech potkávají v tkáních. Výsledná „rázová vlna“ (CRI) pak dává vzniknout těmto hmatným vjemům – od mikropohybů kostí až po pocit proudění tekutin.

Pro objektivní měření mikropohybů lebky a souvisejících fyziologických rytmů se v současnosti využívá několik vědeckých technologií:

• Pneumatické senzory a akcelerometry: Jsou to velmi citlivé přístroje umístěné přímo na lebce, které dokážou zachytit její expanzi v řádu mikrometrů. Potvrzují, že lebeční švy umožňují mikropohyby v reakci na změny nitrolebečního tlaku.
• Laser-dopplerovská flowmetrie (LDF): Tato metoda měří mikrocirkulaci krve v kapilárách. Výzkumy prokázaly, že rytmické kolísání průtoku krve se frekvenčně přesně shoduje s rytmem CRI, který osteopaté vnímají hmatem.
• Blízká infračervená spektroskopie (NIRS): Dokáže měřit změny v okysličení a objemu krve v mozkové kůře přímo skrze lebku, přičemž odhaluje pomalé vlny odpovídající Mayerovým vlnám.
• Transkraniální dopplerovská ultrasonografie: Používá se k měření rychlosti průtoku krve v mozkových tepnách, kde jsou patrné rytmické oscilace nezávislé na srdečním tepu, ale jím modulované.
• Bioimpedance a ultrazvuk: Tyto technologie využívají výzkumné týmy (např. tým G. Moskalenka) ke sledování oscilací nitrolebečního tlaku a cirkulace mozkomíšního moku.

Stručně řečeno: Výzkumy potvrzují, že lebka se skutečně mikroskopicky hýbe a že vnitrolebeční tlak i objem krve a mozkomíšního moku rytmicky kolísá v souladu s autonomním nervovým systémem.

Jaký vliv má technika CV4 na autonomní nervový systém?

Technika CV4 (komprese čtvrté mozkové komory) má na autonomní nervový systém (ANS) hluboký tlumivý účinek, který funguje jako fyziologický „reset“.

Zde jsou hlavní mechanismy jejího působení:

• Aktivace parasympatiku: Během techniky terapeut navozuje tzv. „Still Point“ (bod klidu), při kterém dochází k prudkému posunu aktivity ANS směrem k parasympatiku. To vede k okamžitému zpomalení tepové frekvence, prohloubení dechu a celkovému uvolnění svalového napětí.
• Modulace Mayerových vln: Výzkumy prokázaly, že CV4 přímo mění amplitudu a frekvenci Traube-Hering-Mayerových (THM) vln. Jelikož jsou tyto vlny řízeny sympatikem a parasympatikem, jejich ovlivnění je přímým důkazem regulace ANS.
• Stimulace center v mozkovém kmeni: Jemná komprese ovlivňuje spodinu čtvrté mozkové komory, kde sídlí klíčová centra pro řízení životních funkcí, včetně jader bloudivého nervu (nervus vagus). To pomáhá tělu přepnout z režimu stresu do režimu regenerace.
• Protizánětlivý účinek: Aktivací bloudivého nervu technika spouští tzv. cholinergní protizánětlivou dráhu, která pomáhá tlumit zánětlivé procesy v těle, což je klíčové například u post-covidového syndromu.
• Podpora „čistění“ mozku: CV4 ovlivňuje hydrodynamiku mozkomíšního moku, čímž může podporovat glymfatický systém při odstraňování metabolického odpadu z mozku, což pomáhá při stavech chronické únavy.

V podstatě tato technika vysílá tělu signál biologického bezpečí, čímž mu umožňuje vypnout chronické obranné mechanismy.

Stručné shrnutí celého článku si můžete pustit v krátkém videu.
Pro tvorbu výukových materiálů využívám aplikace Google.
Hodně šetří čas. Omluvte prosím drobné nedostatky – holt technologie není obdařena lidským citem. Ale i tak je to fajn.

Zdroje:

1. Základní výzkum: Propojení CRI s fyziologickými rytmy

• Nelson, K. E., Sergueef, N., & Glonek, T. (2001). Recording the rate of the cranial rhythmic impulse. The Journal of the American Osteopathic Association, 101(3), 163–173.

• Nelson, K. E., Sergueef, N., & Glonek, T. (2006). The cranial rhythmic impulse and its relationship to combined cardiac and respiratory rhythms. Journal of Osteopathic Medicine, 106(7), 387–396.

2. Působení na Autonomní nervový systém a HRV

Tyto studie prokazují, že kraniální techniky mění variabilitu srdečního tepu (HRV) a aktivují parasympatikus.

• Castro-Sánchez, A. M., et al. (2011). Effects of craniosacral therapy on pain and heart rate variability in fibromyalgia patients. Clinical Rehabilitation, 25(1), 25–35. (Zásadní studie přímo pro fibromyalgii).

• Giles, P. D., et al. (2013). Cranial osteopathic manipulative medicine effects on autonomic measurements in healthy adults. The Journal of the American Osteopathic Association, 113(3), 232–241.

3. Mayerovy vlny a vazomotorika (fyzikální podstata CRI)

Zdroje vysvětlující, co přesně terapeut pod rukama cítí (oscilace krevního tlaku).

• Sergueef, N., Nelson, K. E., & Glonek, T. (2002). The effect of cranial manipulation on the Traube-Hering-Mayer oscillation as measured by laser-Doppler flowmetry. Alternative Therapies in Health and Medicine, 8(6), 74–76.

• Julien, C. (2006). The enigma of Mayer waves: Facts and models. Cardiovascular Research, 70(1), 12–21. (Tento článek je čistě fyziologický a vysvětluje podstatu vln nezávisle na osteopatii).

4. Polyvagální teorie a bloudivý nerv (Post-covid a stres)

Pro podložení významu bloudivého nervu pro uzdravení z chronických stavů.

• Porges, S. W. (2011). The Polyvagal Theory: Neurophysiological Foundations of Emotions, Attachment, Communication, and Self-regulation. W. W. Norton & Company. (Klíčová kniha pro pochopení dysautonomie).

• Bonaz, B., et al. (2018). The Vagus Nerve at the Interface of the Microbiota-Gut-Brain Axis. Frontiers in Neuroscience, 12, 49. (Vysvětluje protizánětlivou roli bloudivého nervu).

5. Glymfatický systém (Únavový syndrom a mozková mlha)

Moderní neurovědecké podložení pro „čištění mozku“ pomocí tekutin.

• Jessen, N. A., et al. (2015). The Glymphatic System: A Beginner’s Guide. Neurochemical Research, 40(12), 2583–2599.

• Whedon, J. M., & Glassey, D. (2009). Cerebrospinal fluid stasis and its clinical significance. Alternative Therapies in Health and Medicine, 15(3), 54–60. (Propojuje stagnaci moku s chronickou únavou).

Obsah kurzu

Cílem kurzu je:

poskytnout komplexní pohled na bloudivý nerv a jeho funkce

poskytnout techniky ošetření bloudivého nervu v osteopatickém i biodynamickém přístupu

propojit souvislosti mezi bloudivým nervem, ANS, traumatem a vztahovými vazbami

Cílem je také objasnit polyvagální přístupy:

Nový pohled na autonomní nervový systém

Jak souvisí polyvagální teorie s kraniosakrální terapií

Význam sociální interakce

Vtělený pocit a jeho význam

Jak vnímáme – neurocepce, interocepce a pociťovaný vjem

Význam bezpečí jako primárního předpokladu pro léčení

Praktická část:

Kurz obsahuje prožitková sebezkušenostní cvičení a techniky kraniosakrální terapie v následujících tématech:

1. Vztahové pole bezpečí a jeho význam v kranio praxi
2. Použití Vagové brzdy – regulace klientovy aktivace
3. Ošetření ventrální vagové větve
4. Ošetření dorzální vagové větve
5. Ošetření celého polyvagálního systému
6. Nástroje pro efektivní seberegulaci

Termín a místo
konání

TERMÍN: 4. – 6. června 2027

Průběh kurzu:

Pátek: 16.00 – 19.00
Sobota: 9.00 – 18.00
Neděle: 9.00 – 16.00

MÍSTO KONÁNÍ:
Relaxační studio Na Dvorku
Budínská 18/20 – vchod z ulice Hliník, Brno-Slatina

CENA: 4 500 Kč

Přihláška

Co si vzít sebou

Ubytování

Nocleh je možný přímo v centru Na dvorku. Kontaktujte přímo paní Jiřinku Šilhanovou:

Telefon: +420 736 779 628
email: jirina.silhanova@seznam.cz

SYNERGIE a VZÁJEMNOST nám umožňuje vytvářet nový prostor pro terapeutickou práci, pro vzájemné obohacení a růst. Není to pro nás jen „chození do práce“, ale kreativní činnost, kterou děláme s radostí, s nadšením a dává nám to velký smysl. Kromě kraniosakrální terapie vám umíme poskytnout i další přístupy v péči o tělo a duši. Samozřejmostí jsou pro nás polyvagální přístupy aplikované do terapeutické praxe. Těšíme se na setkávání s vámi a věříme, že i vy se k nám budete rádi vracet.

Už na začátku své terapeutické praxe, kdy jsem asistovala ve výcviku Radka Neškrabala, mě provázela myšlenka mít k dispozici nějaký sdílený prostor, terapeutický inkubátor pro profesní a osobnostní dozrávání. V současné době vedu svůj vlastní výcvik kraniosakrální neurobalance a vnímám větší naléhavost mít k dispozici takové sdílené centrum. Vzniklo naprosto spontánně z nadšení a z touhy být spolu na jednom z výcvikových seminářů v květnu 2025. Prostor Essentia našel svůj domov v prostorách Zámku Poruba. Zámek je z roku 1573 a má svého Ducha.  Budiž nám všem tento prostor k užitku, pro spočinutí, inspiraci, vzájemnost a růst.

Na setkávání s vámi se za celý tým centra Essentia těší
Inka Tichá

Největší změna je v tom, že po devíti letech jsem ukončila svoji terapeutickou praxi tak, jak jste ji znali – od pondělí do pátku, od rána do večera. Bylo to devět let velmi intenzivní praxe, denně šest až osm klientů, někdy „se stihlo“ i deset. Za celou tu dobu, od mých začátků na Poliklinice v Porubě až do poslední štace v Arcada NeuroMedical Center to bylo více než 9 tisíc terapií. Tohle číslo vím díky online rezervačnímu systému Reservio, který taky dobře znáte. Používám jej od května 2015, je tam zaznamenáno vše. Arcada měla také svůj rezervační systém, za ty necelé tři roky to u nich bylo cca tisíc terapií.

Začátkem roku jsem si ještě docela naivně myslela, že se nové povinnosti, nové projekty a stávající praxe dá skloubit, že to nějak půjde. V březnu a dubnu jsem zkoušela provozovat tohle všechno společně – výcviky, kurzy, polyvagální projekty i individuální praxi u sebe doma. Po dvou měsících jsem toho musela nechat. Další vyhoření už jsem nechtěla zažít, to v roce 2023 mi stačilo.

Jenže, jak tohle všechno uchopit, skloubit a harmonicky nastavit? No, je to celkem výzva. Ale jde to celkem dobře. Letošní rok je opravdu rokem nových začátků.

Co se mi zatím podařilo:

1. Naplnily se dvě první výcvikové skupiny mého vlastního kraniosakrálního výcviku – kraniosakrální neurobalance, v Ostravě a v Brně. Ke každému semináři tohoto výcviku jsem vytvořila cca 60ti stránkové tištěné skripta a online výukové materiály. Tyto přípravy zabírají zatím podstatnou část mého volného času.
2. Od ledna komunikuji s Polyvagal Institute USA (PVI) a zasévám semínka budoucí vzájemné spolupráce. Na konferenci v Postupimi v červnu jsem se konečně osobně setkala se svými učiteli, které znám jen z obrazovky monitoru anebo z knih a odborných studií, se Steph. Porgesem, s Jan Winhall, s Nancy Falls, s Deb. Dana a s koordinátorkou PVI Suzie.  Velmi si těchto setkání vážím.
3. S kolegyní Kateřinou Wroblowskou jsme v květnu založily Polyvagální Institut CZ s.r.o. a v červnu jsme se také společně zúčastnily kongresu PVI v Postupimi. V současné době dokončujeme jednání o spolupráci a brzy se staneme mezinárodními partnery Polyvagal Institute. Pak začneme s překladatelskými pracemi, abychom vám umožnili certifikované vzdělávání v oblasti polyvagálních aplikovaných přístupů a přístup k mnoha zajímavým informacím a odborným publikacím.
4. Zrealizovala jsem tři nástavbové kurzy pro kraniosakrální terapeuty: Vagus a polyvagální přístupy v kraniosakrální terapii, Fascie a Living Matrix v kraniosakrální terapii a Transpersonální přesah v terapii – Bazální perinatální matrice a porod. Všechna tato témata autenticky zkoumám a v praxi prověřuji šestým rokem a přinášejí mnoho cenných vhledů do terapeutické práce.
5. Absolvovala jsem sedmitýdenní sebezkušenostní workshop Kvantová věda a Vědomí (Quantum Science & Consciousness) a Amitem Goswami, PhD. Poprvé jsem se s Amitem Goswami setkala díky knize Kvantový doktor v roce 2018. Kniha mi přinesla mnoho inspirací nejen do kraniosakrální práce a tento workshop mi pomohl pochopit souvislosti mezi myslí, kvantovou vědou, Vědomím a Spiritualitou.
6. Absolvovala jsem nádherný živý workshop s mým učitelem Radkem Neškrabalem – Práce se sny a s vnitřními obrazy. Výjimečná záležitost, nádherná sebezkušenostní práce, kterou určitě využiju v praxi i pro sebe. Pro mě velmi hlubinná cesta k objevení toho, co o sobě ještě nevím, co dříme v hlubinách nevědomí a čeká na integraci.

A co ještě plánuji do konce tohoto roku:

1. Dokončit profesní certifikovaný výcvik PVI – Focusing for training teachers (nástavbový pokračovací výcvik pro absolventy výcviku FSPM), který potřebuji k tomu, abych mohla dále vést a rozvíjet ve Focusingu své studenty a abychom mohli v roce 2025 otevřít výcvik Felt Sense Polyvagal Model (FSPM) u nás, v ČR.
2. Otevřít v říjnu půlroční kurz aplikované polyvagální teorie v praxi – Průvodce branami bezpečí. K dnešnímu dni jsou do toho kurzu přihlášeni téměř samí lékaři, což mě velmi těší.
3. Přeložit a připravit pro české publikum záznam z PVI konference v Postupimi. Velmi kvalitní a užitečné informace ze světa praktického využití polyvagálních přístupů napříč různými profesemi, které jsme s Katkou na konferenci slyšely a viděly, to si opravdu nemůžeme a nechceme nechat jen pro sebe.
4. Připravit SW platformu pro vzdělávání certifikovaných programů Polyvagal Institute a postupně je připravovat pro naše české prostředí.
5. Dopsat všechny výukové skripta k výcviku kraniosakrální neurobalance a naplnit online výukové materiály na webu.

To jsou jen ty základní záležitosti, ale jak sami víte, život toho přinese mnohem více ke zkoumání, k uchopení a k rozvíjení. A rok 2025 mi přinese další krásnou cestu – pokračující výcvik kraniosakrální osteobiodynamiky s Radkem Neškrabalem. Na tuto cestu se velmi těším, být zase v přítomnosti tak inspirujícího a pro mne skvělého učitele a přítele, jakým Radek je. Cítím vděčnost.

V tomto intenzivně prožívaném kreativním bytí vám mohu pro individuální terapie nabídnout pouze úterky, od 10 do 17.

Pro setkávání s vámi jsem vybrala místo, které se vám bude určitě líbit. Je tam klid, a je to v Ostravě-Porubě. Porubu mám moc ráda, je to moje rodiště a lokalitu kolem Oblouku mám taky velmi ráda, je tam příjemná energie, ráda se tam vracím. Adresa je U Oblouku 501/8. To místo se jmenuje studio TAPAS. Je to takové trošku skryté decentní místo. Není vidět z ulice. Už jsem v tom prostoru měla několik svých seminářů a všem se tam líbilo. Paní Věrka, které tento prostor náleží, vytvořila opravdu velmi příjemné prostory a já velmi oceňuji její laskavou péči a Ducha, který tomu Věrka vtiskla. Já už nemám kapacitu starat se o další prostor, Arcada mě v tomto dost naučila.

Uvědomuji si, že se má kapacita pro individuální terapie zúžila na minimum, ale aspoň takto se můžeme potkávat – tedy v úterky od 10 do 17 hodin. Z těchto kapacitních důvodů není v mých silách poskytovat dlouhodobou pravidelnou péči tak, jak tomu bylo dříve. Ale věřím, že i ojedinělá setkání mohou přinést orientaci v těžké situaci, řešení, zlepšení, odpočinek a úlevu. Rezervovat si setkání můžete tak, jak jste zvyklí, přes Reservio. A i když se stává, že je kalendář zaplněný, občas se někdo odhlásí a uvolní tak prostor někomu jinému. Synchronicita zde funguje.

Pokud jste dočetli až sem, děkuji za váš čas, za vaši přízeň, za všechny ty kousky našich společných cest.
Vy máte také svůj nemalý podíl na tom, že se ze mě stal profesionál, který má co předat svým následovníkům.
Velmi vám všem za to děkuji.