Hluboký smysl bytí

By 22. 4. 2019 Zajímavosti

Hluboký smysl bytí

Kdysi dávno mi utkvěla v hlavě myšlenka z nějaké přednášky – „ život sám o sobě nemá smysl, smysl svému životu dáváme my sami. Je to na nás“.  Často mi tato myšlenka přišla do hlavy v etapách mého života, kdy jsem byla úplně na dně – buď zdravotně, citově, finančně, fyzicky. Nikdy jsem ale nebyla schopná to v sobě nějak pojmout, ten smysl. Bylo pro mě nepochopitelné, že to, v čem momentálně žiju, je ten smysl života, když je to tedy na nás a svůj život si tvoříme sami. Nikdy bych si přece nevybrala dobrovolně takové trápení a bolest!

Tento můj vnitřní konflikt mě přiváděl až na pokraj šílenství a bezbřehého zoufalství. Jediné, co mě trochu drželo nad vodou byl fakt, spíše takové uvědomění, že nějaký smysl můj život přece musí mít, když … když jsem se narodila předčasně, jen kilo a půl, nemusela jsem to přežít, když jsem byla pro své okolí velký problém už od početí a skončila jsem v kojeňáku nějaký čas, než se okolnosti poskládaly tak, že se o mně měl kdo postarat, že moje dětství bylo v některých chvílích tak trochu „ o hubu“ … tak tedy, když jsem tohle všechno přežila a Vyšší moc se postarala o to, abych tady byla, tak to přece sakra musí mít nějaký hlubší smysl! Stále jsem v životě hledala to naplnění, to uspokojení po smyslu mé existence a tyto moje potřeby jsem promítala do různých okolností mého života, do rodiny, do dětí, do podnikání, do práce, do vztahů. Ale pokaždé, když už jsem si myslela, že to je ono, přišel krach, prozření, nebo deziluze. Pořádně mě to kleplo po prstech, abych se s tím, co si myslím, že jsem, přestala ztotožňovat. Jenže moje beraní povaha je v tomto velmi tvrdohlavá, moje houževnatost mi v lecčems pomáhá, ale v tomto případě je spíše na škodu, protože mi nestačí se přesvědčit jednou, a podotýkám, že to přesvědčení sebe sama musí být prožito na vlastní kůži, jinak to nefunguje, beraní ví, o čem tady hovořím, ne, já to všechno pochopím až poněkolikáté.  Jednou to nevyjde, a tak já si řeknu, no, tak to nevyšlo, tak to zkusíme jinak, a zase jinak, a teď zase jinak … A při tom jde stále o totéž, někde hluboko uvnitř to vím, moje intuice mě nikdy nezklamala. Jenže, jsem beran, a navíc jsem racionální analytický intelektuál! Kéž bych byla více iracionálním intuitivcem, to by bylo pěkně v rovnováze. No, myslím, že jsem na cestě k rovnováze, ale … je to náročné.

Zásadní otázku o smyslu svého života jsem při jedné duchovní praxi položila svému Vyššímu já, a přišla mi odpověď „Ty jsi tady na Zemi proto, že budeš lidi vracet domů“. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Navíc, bylo to v období mého spirituálního probouzení (celé toto období mé psychospirituální krize popisuji v knize Aproxima, kterou letos doufám konečně dopíšu), takže jsem byla zmatená sama o sobě i bez těchto podivných zpráv. Slovo domov mělo pro mě mnoho významů a tenkrát jsem ještě netušila tuto hlubší symboliku, kterou vnímám dnes.

Dnes už vím. Vím, proč dělám to, co dělám, proč jsem tím, kým jsem. Netvrdím, že jsem našla smysl mého života, to není v mé moci vědět. Jen vím, že to, co dělám, a to, co žiju, je pro mě skutečně smysluplné. Mně osobně to dává láskyplný smysl. A taky si více než kdy jindy uvědomuji, jak podstatné a důležité bylo prožít všechno to, co mě zformovalo do dnešní podoby.

Podstata mého bytí není to, že jsem kraniosakrální terapeut. Kraniosakrální terapie jako koncept je „pouze“ nástroj k sebepoznání, jeden z mnoha, naštěstí je v tomto náš svět rozmanitý. Pro mě je kraniálka jedna z cest k celistvosti těla, duše a ducha, ke znovuzrození, k obnovení ztraceného spojení mezi tělem a myslí, mezi Duchem a hmotou. A děje se to formou prožitku, je to prožitá zkušenost, a ta je nepřenosná. Proto také miluji svoji „práci“, protože mohu být u toho, stále a znova, s každým, kdo se vydá na cestu k sobě, kdo se rozhodne trpělivě sbírat všechny fragmenty své Bytosti. Vracet se domů znamená vrátit se k sobě, vrátit se do svého těla. Neboť tělo je chrám Duše a Duch tvoří vše skrze naše těla. Pro někoho je to třeba jen teoretická otřepaná fráze, ale … až ji prožijete, až prožijete návrat domů, kdy vás přivítá každá vaše buňka, to vás tak ohromí, dojme a posadí na zadek! Tak mocný je to prožitek!

Ve své praxi čím dál častěji potkávám lidi, kteří už jsou na duchovní úrovni velmi vědomí, ale jsou neukotvení v těle. Když vycházím z předpokladu, že Vědomí tvoří Pole a Pole tvoří Tělo, pak je jasné, že změna ve Vědomí musí mít nutně za následek také změnu na úrovni fyzického Těla. Pole vibruje, má svoji frekvenci, a ta je také závislá na tom, na jaké úrovni, na jaké vibraci se nachází naše Vědomí.

Co se stane, když je Vědomí na velmi vysoké frekvenci a tělo zůstává na těch nižších? To vím z vlastní zkušenosti – onemocníte. Vypozorovala jsem jeden zajímavý fakt, lidé, kteří se duchovně probouzejí nebo jsou už na vyšší frekvenci, často onemocní, a to není nějaká rýmečka, to bývají rakoviny, autoimunitní poruchy, různé psychózy, těžké deprese atd. Prostě se ty frekvence Vědomí, Pole a Těla nepotkají. Takže, na tělesné úrovni je třeba zvýšit vibraci těla (třeba jíst živou stravu, hýbat se, prožívat radost atd.)
Také jsem zjistila, že bolest je nejlepší vtělující nástroj pro „začátečníky“, kteří jsou disociovaní, odpojení od svých těl a teprve bolest je dokáže vrátit svojí pozorností zpátky k tělu. Takže – bolest je skvělý pomocník. Tělo nedělá nikdy nic zbytečně. Když bolí, tak ví proč. To, že to neví hlava, to je jiná věc. Hlava se to dozví později, až se ten dotyčný člověk vrátí domů, do těla. A někdy ani potom ne. Prostě – není v naší moci všechno vědět! Je dobré se s tím smířit. A více důvěřovat tělu, protože ono nikdy nelže a nikdy si na nic nehraje, hovoří s námi jasně. Jen my tomu nerozumíme, anebo nechceme rozumět. Taky se to učím, stále se učím. Zrovna teď, při psaní, cítím, jak mi v hlavě tančí sfenoid, jak se vrtí a potřebuje změnu, té mentální energie už je hodně. Tak jdu ven, naštěstí bydlíme u lesa, tak jdu pozdravit borovice, protáhnu se, zaostřím oči do stromů a chvíli jen tak koukám.  Moje lebeční kosti se uklidní, a já mohu zase pokračovat v psaní. Takto o mě v tuto chvíli pečuje moje tělo. A já mu za to děkuji.

Úloha kraniálky je jasná. Vědomý kontakt, dotek, respektující přístup, láskyplné pole, bezpečí, to vše jsou důležité aspekty, které umožňují vrátit se zpátky domů. Do těla. Já vnímám Pole, vnímám, jaké vibrace z Vědomí se v poli vyskytují. A vnímám také tělo. Mohu se naladit na jakoukoliv strukturu v těle, na určitou kost, na sval, na fascii, na zuby, na klouby, mohu vnímat, jak se na tělesné struktuře projevuje Dech života. A pokud se na některé z nich projevuje omezeně, mohu tuto tkáň podpořit, přinést do ní více potence, mohu ji doprovázet k lepšímu stavu rovnováhy. Ne napravovat. Ale doprovázet. To je veliký rozdíl. A k tomu je důležité znát anatomii, je důležité znát struktury našeho těla, je důležité umět vnímat, jak se Dech života projevuje na těle, na fyzické úrovni. Protože pak si můžete „povídat“  třeba s nervy, s cévami, s játry, s mozkem, s kolenem.  Navazuji vztah. Vztah s tělem.  Vztah je o komunikaci. Každý vztah.  A vytvářet dobré vztahy, to je fajn. To mi jde a dělá mi to radost. Vědomá práce s tělem je základ mojí praxe, tento směr mi vyhovuje a je snadno aplikovatelný i pro lajka.

A jak je propojeno Pole a Tělo? Pole je frekvence, jsme elektromagnetické bytosti. Pole a Tělo komunikuje skrze čakry na úrovni Pole a skrze nervovou soustavu na úrovni těla. Každá čakra má svoji frekvenci, kterou „přenáší“ a vylaďuje do fyzického těla, skrze nervový systém. Když je Pole a Tělo v nerovnováze, reaguje na to náš nervový systém. Představte si, že je vaše tělo dům, který má rozvody elektrické energie. Ty rozvody končí ve skříňce s jističi. Vysoké napětí  – to je Pole a Vědomí. Čakry jsou transformátory, které tu energii převedou na „nízké“ napětí, tedy do drátů (nervů) našeho těla. Když se zvětšuje vibrace Vědomí, dostáváme se do kontaktu s velmi vysokým napětím. Ale naše tělo (jističe ve skříňce) není schopno takovou energii transformovat. Je to podobné, když do „starého“ domu, kde jsou jističe pouze na 10A chcete pořídit energeticky náročné zařízení, které potřebuje minimálně 16A. Co se stane, když to nebudete respektovat? V tom lepším případě jen „vyhodíte“ jističe, což vás odpojí, v tom horším případě vyhoříte. Vyhoříte. Syndrom vyhoření – to znáte. To je totálka. Nejste schopni nic dělat. Vyhozený jistič, to je dobrý, to je jen nějaký tetanický záchvat nebo migréna, to se ještě dá zvládnout. Když se ten náš nervový systém přepálí, a odnese to mozek, dochází k psychózám. A teď konkrétně z praxe – co se stane s člověkem, který jde třeba na ayahuaskový rituál, tam si několikanásobně zvýší vibraci Vědomí, která se přenese do Pole – a tělo to nedá, není-li na tuto transformaci dobře připraveno? V tom nejlepším případě zkolabuje – což mu zamezí v tom pokračovat. V tom horším případě si zadělá na nějakou psychózu, těžkou psychospirituální krizi nebo jiné nervové onemocnění, prostě, je to o nervy. Ty dráty se přepálí a trvá to velmi dlouho, než se to „spraví“, pokud je to vůbec možné. Některým lidem z toho bohužel hrábne tak moc, že už neopustí areál psychiatrické léčebny. A nemusí jít jen o psychedelika v takto neuvážené formě, stačí jít několikrát po sobě na přepis limbického otisku, na kvantování, na rodinné konstelace, na holotropní dýchání, začít intenzivně meditovat apod. Nejde o ty procedury jako takové, ty jsou samy o sobě skvělé. Jde o míru, intenzitu a vědomí si vlastních hranic a možností. Jenže, to bychom nesměli být my lidé tak naivní a hloupí. My chceme všechno hned, a pokud možno, tak bezbolestně. Z nudy bažíme po nových prožitcích mimo tělo, z hlubokého nepochopení celistvosti chceme přeskočit svoje nejlepší životní lekce a témata. Ano, prožívat těžké časy je nepříjemné, a každý, kdo se dostal na dno svých sil, si alespoň pomyslel, že by uzavřel smlouvu i se samotným ďáblem, hlavně ať už ta bolest pomine a ať je nám zase fajn. Ano, taky jsem prošla lecčíms, v domnění, že dělám to nejlepší, že mi někdo nebo něco pomůže, ale dneska už vím, že jsem zase jen odevzdávala svou moc něčemu nebo někomu, v co jsem doufala, že mě spasí. S pokorou a soucitem k sobě i ostatním přiznávám, že převzít plnou zodpovědnost za svůj vlastní život a vzít si svoji moc zpět, nebýt oběť, to je ta nejšílenější a nejobtížnější věc.

A co je další potíž, v tomto na výkon orientovaném světě, neposkytujeme tělu ani sami sobě prostor a  čas všechno nové dostatečně integrovat, nechat to prostě pomalu prosáknout do našeho života, prožít si smutek, bolest, odevzdání, přijetí, . Už už se hrneme za dalším cílem – musíme na sobě přece makat! Jenže si většina z nás neuvědomuje tu krutou daň, kterou pak musíme zaplatit. Ano, chceš zkratku, dobře, tady ji máš. Je to tvoje volba. A dnešní doma duchovního materialismu a tohoto byznysu nám k tomu dává mnoho příležitostí. Tak to je.

Také v mé praxi mám čím dál více takových lidí, kteří potřebují ty svoje nervy dostat zase do kondice. Toužili po osvícení a teď jsou rádi, že jim zůstal aspoň ten obyčejný „plamínek“, aby se neztratili v temnotě. Je to pro každého, nesoudím, nehodnotím, jen pozoruji a popisuji, co prožívám v praxi.

Takže – to je můj hluboký smysl mého bytí. Být tady pro ty, co se tak trochu ztratili a netrefí domů.
A v tom je mi dobře.  Ale mám i mnoho dalších hlubokých smyslů, významů, které jsem přiřadila své existenci. Ano, teď prožívám to pochopení, že smysl své existence dáváme životu my sami a je to naše vůle, naše rozhodnutí. Pro tento okamžik, pro tuto chvíli, pro tuto etapu. Kdo ví, co bude za týden, za měsíc, za rok …

Kapitola z knížky „Cesta do ticha“