K čemu mi byl dobrý terapeutický výcvik

By 8. 4. 2019 Zajímavosti

Ještě ve mně doznívají pro mě cenná uvědomění, která uzrála během 4. Kraniosakrální konference. Ta letošní byla věnována spirituálnímu aspektu v kraniosakrální terapii. Pro mě osobně to bylo inspirující hlavně v tom smyslu, že jsem si uvědomila svoji cestu, kde jsem jako „terapeut“ byla na začátku svého praktikování a kde jsem teď. A jak velký kvalitativní rozdíl to je. Pokusím se vám stručně popsat svůj příběh.

Když jsem se v roce 2013 poprvé s konceptem kraniosakrální terapie setkala, bytostně jsem cítila, že je to něco, co mě oslovuje z hloubi mé duše, něco, co naprosto otevřelo mé srdce, že je to něco, co chci dělat už napořád. Mým prvním iniciátorem byla tenkrát Simča Hojdysz, která je pro mě neuchopitelným fenoménem dodnes. Nicméně, za tuto první iniciaci jsem jí velmi vděčná, dala mi okusit něco, co mě probudilo k životu a dalo mému životu zcela jiný směr. Simi, děkuji Ti. Přišla jsi do mého života v pravý čas. Tato iniciace se ovšem neobešla bez průvodních jevů – nastartovala docela výživnou několikaletou psychospirituální krizi. V té době už jsem byla ve vleku velmi nepříjemných chorob, takže, dalo by se říct, byl to boj na všech frontách. Nemoci ale „ustoupily“ docela brzo, takže se ke slovu vehementněji dostávala moje psýché a Duch.

Na podzim roku 2014 jsem byla na projektovém setkání žen EU, kde jsme prezentovali svoje podnikání, já jsem tenkrát měla v úmyslu realizovat svůj projekt Webaření, což byl online kurz na tvorbu webů pro ženy, takové internetové vaření, kuchařka, jak na to.  Oficiálně jsem byla grafik a webař, jenže už ve mně bylo zaseto, srdcem jsem už byla kraniálkář, i když jsem o tom nevěděla skoro nic. Jen že existuje Dech života, že existují nějaké tajdy, vlny, rytmy v těle, a že existuje náš vnitřní Léčitel, který je Inteligentní a Moudrý. Seznámila jsem se tam s jednou Němkou, Lili, mimochodem, myslím, že jsme si ty dny byly obě blízké proto, že ona si jela také svoji psychospirituální krizi a měly jsme si co říct. Moje povídání o kraniálce, o tom, jak to funguje, jak jsem se díky tomu uzdravila, ji úplně nadchlo. To jsem ještě netušila, co všechno z tohoto našeho povídání vzejde. V prosinci mi napsala toto: mám tady asi deset lidí na kraniálku, tak musíš přijet. No jo, ale já jsem to nikdy na nikom, tedy kromě dvou víkendových kurzů u Simči, nedělala. A tady převzalo vedení moje vyšší já. Dodnes nevím, kde se ve mně vzala ta drzost. Týden před Vánocemi jsem odjela na tři dny do Konstnice, hraničního městečka u švýcarských hranic. Cesta trvala dvanáct hodin. Sebou jsem si vzala knihu M. Kerna Dech Života. Nechápu to. Jedna moje část říkala – ty jsi šílená. A druhá byla v klidu a šeptala mi – klid, to zvládneš. Je fakt, že jsem v sobě cítila obrovskou důvěru, prostě DŮVĚRU, stejnou, kterou jsem vnímala, když jsem se rozhodla, že se uzdravím. Bylo to ve mně. Zkrátím to – všechny „terapie“ dopadly výborně. Na otázku – a jak dlouho už to děláš? – jsem odpověděla pravdu – dělám to věky věků. Samozřejmě, že jsem jim neřekla, že v tomto životě jsem to ještě moc nedělala, ale to bylo v tu chvíli jedno. Prostě to fungovalo. Vydělala jsem si dost peněz na to, abych zaplatila cestu tam i zpět a vrátila to, co jsem si na cestu musela půjčit a ještě mi něco zbylo. Zkušenost opravdu k nezaplacení. Doma jsem byla stále ajťák, chodila jsem do práce a přemýšlela, jak to udělat, abych mohla dělat kranio. Pak zasáhly okolnosti a synchronicity mého bytí. Čím dál více lidí z řad přátel a známých mi volalo a chtěli po mně kraniálku. Už před tím nešlo utéct.

Několik měsíců jsem prováděla kraniálku po práci a byla to pro mě důležitá zkušenost. Přicházeli lidé nemocní, v depresích, bolaví. A já jsem měla čím dál větší touhu poznat, s čím jsem to vlastně v kontaktu, čeho se dotýkám, jak to celé funguje? Byla v tom obrovská zvědavost. Bylo mi při kraniálkování nádherně, smysluplně, láskyplně. A bylo mi jasné, že jestli tohle chci dělat jako svoji profesi, asi na to budu potřebovat nějaký papír. A to byla skutečně zpočátku jediná moje potřeba, zlegalizovat to tak, abych tuhle moji lásku mohla dělat profesně. Jak naivní představa.

Do výcviku k Radkovi Neškrabalovi jsem vstupovala s nabubřelým egem a přesvědčením, že mě přece nemusí nikdo nic učit, že už to přece vím, že mi to funguje, že stačí jen být a vědomý dotek a Dech života udělá své. Protože mi to takto fungovalo. Fakt jsem si o sobě myslela, že jsem mistr světa. Zpočátku jsem měla obrovský problém vůbec dovolit někomu, aby na mně pracoval, výcvik byl v tomto nemilosrdně krutý. Měla jsem pocit, jako bych já už byla hotový terapeut a tady na mně nebudou šahat žádní začátečníci, co o tom vůbec nic neví. Pak to při jednom „pobytu“ na stole přišlo. Obrovská pokora, prozření, uvědomění. Bylo to velmi důrazné – tak buď si tady přestaneš na něco hrát, přestaneš se ztotožňovat s tím, co si o sobě myslíš, že jsi, vyprázdníš celý svůj obsah a necháš se naplnit novým a znova, anebo si zůstaň v té své důležitosti, ale pak si poneseš následky. Ten hlas zevnitř byl více než jasný. Takže, první seminář výcviku byl určující. Udělala jsem prostor novému poznání a srovnala jsem se do pozice – nevím. Přijala jsem Radka a všechny účastníky výcviku jako své velké učitele a rozhodla jsem se zcela vzdát svého ega a nechat se obrábět, přetvářet, ořezávat, vylévat a zase naplňovat. A bylo vskutku čím se naplňovat! To je nesdělitelné a to pochopí jedině ten, který celým výcvikem u Radka prošel. A já jsem měla tu vzácnou příležitost si to celé zopakovat ještě dvakrát, jako asistent ve výcviku. Ty tři roky mi zcela změnily pohled na důležitost tzv. výcviku, ano, výcvik je slovo, které je velmi přesně vystihující podstatu věci. Když už si myslíš, že to máš hotovo, tak zjistíš, že nemáš hotovo vůbec nic a jedeš nanovo. A zase. A furt dokola. A ještě jednou. A teďka zase s jinou skupinou. A za rok zase s jinou. Za tu dobu jsem si prožila snad všechny fáze, kterými prochází vztah žák – učitel. Tak nejdřív tam byl šok, pak přijetí a úplné ztotožnění se, adorace a umístění svého učitele na piedestal dokonalosti. Pak bolestivé až trýznivé poznání, že i on je jen člověk a všechno, co jsem do něj vložila, byly jen a jen moje projekce. Následovalo období zlobení se, takové vnitřní naštvání na něj, že není tak dokonalý a taky na sebe, že jsem tomu uvěřila. No a následovala fáze přijetí jedinečnosti mého učitele a jedinečnosti mně samotné. Tohle je nejnádhernější fáze a já jsem za celý ten proces velmi vděčná.

A teď se vrátím k původní myšlence, na začátku mého praktikování byl pouze spirituální aspekt, po čtyřech letech je tam tentýž spirituální aspekt, ale je to jiné, je obohacený o tělo, fascie, kosti, tkáně, obohacený o tekutinové tělo, o emoce, o pochopení základních lidských potřeb, o pochopení, jak v těle uchováváme trauma, k čemu nám jsou obranné mechanismy, jak funguje náš autonomní nervový systém a jak jej podpořit, jak se projevují porodní traumata ve vzorcích chování, co dokáže naše mysl, jak být laskavým a soucitným člověkem, jak být průvodcem, který neposuzuje a nehodnotí. A přitom žádnou z těchto „vědomostí“ nutně nepotřebuji ke své práci, protože vnitřní Léčitel je moudrý a Inteligence našeho těla dokonalá, ale ze zkušenosti před a po výcviku vím, že všechny moje zkušenosti, vědomosti, všechno to, kým jsem, zkrátka CELOU MOJI BYTOST využiji, respektive, využije ji systém klienta, který ke mně přichází a už předem ví, co mu mohu předat.

A v tom vnímám úplnost kraniosakrální terapie, pracuji s tělem, s myslí, s emocemi a s duchem. A ke každé úrovni je třeba mít dostatečnou zásobu nástrojů. V tom vnímám význam kraniosakrálního výcviku, a měl by být kompletní, tedy od osteopatie k biodynamice, jedině tak jej vnímám jako celistvý. Tělo, duch, duše.

A to jsem si tenkrát myslela, že jdu na výcvik jenom kvůli „papíru“ …