Měření stresu, energetických rezerv a variability srdeční frekvence

Udržení dostatečných adaptačních (adaptivních) schopností těla, tzn. zajištění zdraví je přímo závislé na funkčních rezervách těla, na jeho schopnosti mobilizovat tyto rezervy k udržení a udržení stability v měnících se podmínkách prostředí. Jakýkoli stres vyvolává reakci napětí v regulačních systémech, mobilizaci funkčních rezerv, a to se děje neustále. Pro stejný efekt je u některých lidí napětí regulačních systémů malé (pracovní úroveň funkčního napětí), zatímco u jiných může být napětí výrazné. Vše závisí na funkčních rezervách těla, na přísunu vitality. K posouzení funkčních rezerv těla a jeho adaptačních schopností tedy stačí změřit míru funkční zátěže.

Analýza variability srdeční frekvence (HRV) je jednou z moderních metod studia a hodnocení stavu autonomní regulace fyziologických mechanismů tělesných funkcí. Hardwarově-softwarový komplex Varicard, který pro měření používám, je určen pro analýzu HRV v různých oblastech aplikované fyziologie, preventivní medicíny a klinické praxe. Poskytuje implementaci všech hlavních metod analýzy HRV (statistická analýza, variační pulsometrie, autokorelační a spektrální analýza) a umožňuje vypočítat až 40 různých parametrů.

Co je to variabilita srdeční frekvence?

Variabilita srdeční frekvence VSF neboli heart rate variability, HRV, je parametr, který sleduje proměnlivost časových intervalů mezi jednotlivými srdečními systolami. Co nám taková variabilita vlastně ukazuje? Variabilita je přizpůsobivost, schopnost pružně reagovat na změnu. V tomto konkrétním případě je to schopnost srdce reagovat na okolnosti a podmínky prostředí – fyziologického, chemického, emočního, mentálního, frekvenčního … je mnoho věcí, kterými je naše srdce ovlivňováno. Stejně jako dech, způsob, jakým dýcháme. Dech a srdeční rytmus spolu velmi úzce souvisí. Když naměřím nízkou variabilitu, znamená to, že srdce jede jako robot, raz dva raz dva raz dva, s naprosto stejnými časovými intervaly mezi údery. Je to tak vždy, pokud někdo bere tzv. betablokátory. Pak je to řízeno uměle chemicky. Ale pokud toto naměřím u člověka, který žádné léky nebere, může to mít mnoho témat. Jedním z nich je např. to, že hlava řídí srdce, prostě silou vůle. Mentální vzorec je – nevypadnout z rytmu, nebrat ohled na okolnosti, nesmím povolit, musím jet, ať se děje, co se děje. Nebo jiný vzorec – mé vnitřní prostředí, moje nejhlubší já, moje srdce ke mně promlouvá a mě to děsí. Nechci vědět, kdo jsem, nechci mít emoce, nechci nic cítit. Bolí to, bolelo to, a vždycky to bude bolet. Nechci. Zakážu si to. Poručím mu. Ano, koncept mysl-tělo to dokáže, říká se tomu neuroimunopsychologie. Umíme se naprogramovat.

Když je naopak variabilita velmi vysoká, může to mít také mnoho zajímavých témat. Při vysoké variabilitě bývají často také extrasystoly a arytmie. V mentálně-emočních vzorcích pak vidím příběh, kdy je člověk mimo rytmus, je jinde, než „má být“, jednoduše řečeno, snaží se tančit valčík, když se hraje polka, a je ve velkém vnitřním konfliktu, že mu to nejde. To jsou lidé, co se tak nějak stále hledají a tím, že nemají jasný cíl a záměr, neví, co chtějí, tak jsou velmi variabilní, protože co kdyby tohle zrovna bylo to ono. Anebo jsou to lidé, co žijí ve velmi nevyhovujícím vztahu, zaměstnání, ví to, ale nemohou z toho kolotoče pryč.

Příčinou veškeré nerovnováhy je vnitřní konflikt. Mysl nedokáže bezpodmínečně přijmout přítomný okamžik, pokud jej vyhodnotí jako nepřijatelný. Pokaždé, když chceme být někým jiným, někde jinde nebo nějak jinak, než zrovna jsme, tak jsme ve velkém vnitřním konfliktu. Vnitřní konflikt je příčina všech potíží. Pokud jsme v situaci, která nám nevyhovuje, máme pouze tři možnosti:

• Můžeme z ní odejít …

• nebo ji změnit …

• pokud ji nemůžeme změnit a ani z ní odejít, pak ji musíme bezvýhradně přijmout …

jiná varianta neexistuje.

Nejdříve vám chci trochu přiblížit fungování autonomního nervového systému, co to znamená, když je převaha sympatiku anebo parasympatiku?

Autonomní nervová soustava (ANS) nebo také vegetativní soustava je součástí periferního nervového systému, jehož úlohou je udržovat optimální vnitřní podmínky organismu (homeostázu). Tato činnost je vykonávána bez vědomé činnosti jedince. ANS udržuje srdeční a dýchací frekvenci, vykonává proces trávení, pocení, močení, tvoří sliny, ovládá průměr zornice, má důležitou úlohu v pohlavním vzrušení. Ačkoliv nejvíce jeho činností je nevědomých, některé, jako proces dýchání, pracují v součinnosti s vědomými procesy. Jeho hlavními součástmi jsou senzorický (smyslový) systém, motorický (pohybový) systém (sestávající z parasympatického a sympatického systému) a enterický nervový systém-(břicho, střeva). (zdroj Wikipedie)

Sympatikus a parasympatikus obvykle pracují protichůdně. Jejich vztah však není absolutně antagonistický, neboť se často navzájem doplňují. Ne zcela platí představa, že sympatikus funguje jako „akcelerátor“ a parasympatikus jako „brzda“. Sympatikus se především účastní dějů vyžadujících okamžité reakce, zatímco parasympatikus dějů probíhajících v celkovém tělesném klidu. Z toho důvodu se k sympatiku pojí heslo bojuj, nebo uteč (v angličtině fight or flight) a k parasympatiku odpočívej a zažívej (rest and digest).

Avšak mnoho činností sympatiku a parasympatiku se nevztahují k výše uvedeným heslům. Například vstávání z pozice vsedě a vleže by v případě neexistence reakcí sympatiku vedlo k náhlému neudržitelnému vzestupu krevního tlaku. Jiným příkladem je stálá reakce sympatiku a parasympatiku na srdeční frekvenci v důsledku změn způsobených nádechem a výdechem. Celkově jsou tedy sympatikus a parasympatikus systémy, které (obvykle v protichůdném vztahu) regulují životní funkce jednotlivých orgánů za účelem dosažení homeostázy. Některé jejich typické činnosti a reakce jsou v tomto seznamu:

Je to jednoduché – parasympatikus tvoří rezervy. Sympatikus tyto rezervy spotřebovává. Pokud neregenerujete a neodpočíváte (nejste v parasympatiku), netvoříte si rezervy. A pokud zažíváte dlouhodobý stres a velkou zátěž – jste neustále v sympatiku –  onemocníte, zkolabujete, vyhoříte.

Jak funguje zdravý organismus?

Jakékoli dva hierarchicky propojené regulační systémy navzájem spolupracují takovým způsobem, že aktivita vyšší úrovně řízení závisí na funkčním stavu a funkčních rezervách nižší úrovně řízení.

Je možné rozlišovat tři stupně aktivit regulačních systémů:

• pokud jsme zdraví, máme dostatek kapacity pro život a fáze aktivace se střídají s fázemi odpočinku, pak je organismus pouze pod KONTROLOU autonomních funkcí a centrálního nervového systému
• pokud je náš organismus v energetickém deficitu, náš autonomní a centrální nervový systém provádí REGULAČNÍ opatření ( únava, nemoc, pokles kondice – cokoliv, co nás zažene tzv. do postele nebo přinutí odpočívat a načerpat energetické rezervy)
• a pokud se neděje odpočinek a načerpání nových sil, pak našemu centrálnímu a autonomnímu systému nezbude nic jiného, než převzít velení nad hospodářstvím energie a začne plnit direktivní ŘÍDICÍ funkci.

Za obvyklých podmínek, kdy regulovaný (kontrolovaný) systém nižší úrovně pracuje v normálním modu, tj. bez dalších zátěží, vyšší úroveň regulačního mechanismu vykonává pouze kontrolní funkce, tj. vnímá informace o stavu regulovaného systému a neovlivňuje jeho činnost.

Jestliže se objeví dodatečná zátěž a pokud regulovaný systém potřebuje zvýšit energii (funkční rezervy), aby mohl vykonávat nezbytné funkce, regulační mechanismus přejde na další režim provozu – vyšší úrovně periodicky „zasahují“ do procesu řízení a upravují ho, čímž pomáhají regulovanému systému vykonávat jeho funkce. Je možné hovořit o přechodu k realizaci regulačních funkcí. V tomto případě jsou přes odpovídající nervové a humorální kanály regulovanému systému posílány řídící signály potřebné k zajištění mobilizace nezbytných dodatečných funkčních rezerv.

Jestliže se vlastní rezervy regulovaného systému jeví jako nedostatečné pro dosažení nezbytného účinku, pak regulační mechanismy přecházejí do režimu řízení. V takovém případě jejich aktivita výrazně vzrůstá, protože pro řídící proces je nezbytné připojit i další, vyšší regulační úrovně, které zajišťují mobilizaci funkčních rezerv. Napětí regulačních mechanismů (jejich aktivita) tak roste. A tak, na základě úrovně napětí regulačních mechanismů je možné posoudit funkční rezervy kardiovaskulárního systému a možnosti adaptability organismu.

Je to možná trochu nesrozumitelné, pokusím se vám to přiblížit situací ze života. Jste rodič a zodpovídáte za své dospívající dítě. Vaše dítě je plně autonomní bytostí, schopno rozhodovat se o určitých věcech svého života. Každý měsíc svému dítěti poskytnete kapesné (peníze – energie). Pokud je vše v pořádku a vaše dítě hospodaří s energii peněz tak, že nepřichází do deficitu, plníte jen kontrolní činnost, jen zpovzdálí dozorujete, jak dítě s energií (penězi) zachází. Když zjistíte nějaké pochybení ve výdajích, např. hodně utrácí, snažíte se to nejdříve regulovat, tzn. uděláte nějaké omezující – regulační opatření. Pokud žádná regulační opatření nefungují, z pozice své moci převezmete řízení financí svému dítěti a to je dostane pouze na příděl a pouze na konkrétní věci, na ty nedůležitější věci, o kterých rozhodujete vy, jakožto hierarchicky vyšší element. Je to velmi zjednodušený příklad, ale takto nějak funguje regulace a řízení práce s rezervami a energií v těle. Je to podobné, jako řízení pravomocí a hierarchie ve firmě, včetně financí, což jsou zdroje.

Jak dlouho vydrží vykonávat ředitel firmy práci za ostatní, kteří kolabují? Jak dlouho jeden člen rodiny vydrží starat se o všechno a všechny, než zkolabuje? Záleží na kapacitě zdrojů, které má daný jedinec k dispozici. Neříkám, že to není možné, být vysoce výkonným člověkem, ale je třeba na to mít kapacitu a zdroje.

Napětí regulačních systémů může být vysoké dokonce i v podmínkách klidu, pokud daná osoba nemá dostatečné funkční rezervy. To je vyjádřeno zejména vysokou stabilitou srdečního rytmu, která je charakteristická pro zvýšený tonus sympatiku. Tato část regulačního mechanismu, zodpovídající za pohotovostní mobilizaci energetických a metabolických zdrojů při jakémkoli typu stresu, se aktivuje přes hypothalamo-hypofyzárně-adrenální osu, která zajišťuje reakci organismu na stresové vlivy. Důležitá role patří centrálnímu nervovému systému, který koordinuje a řídí všechny procesy v organismu. Chudák přetížený nervový systém.

Srdce je citlivý indikátor všech událostí probíhajících v organismu. Srdeční rytmus, ale také míra jeho změn ovlivněná sympatickou a parasympatickou části autonomního nervového systému, velmi citlivě reaguje na jakýkoli stresový vliv. Úroveň napětí regulačních systémů je možné posuzovat pomocí řady metod: vyšetřením obsahu kortizolu, adrenalinu, nebo noradrenalinu v krvi, podle změn průměru rohovky, podle intenzity pocení, atd. Nejjednodušší a nejdostupnější metodou umožňující nepřetržitou dynamickou kontrolu je měření VSF. Změny srdečního rytmu jsou univerzální reakci organismu na jakýkoli vliv faktorů vnějšího prostředí. Srdeční rytmus také navíc odráží vliv vyšších úrovní regulace.

Co nabízí meření Varicardem?

Měření trvá 5 minut, vy sedíte a na zápěstích a nad kotníky máte připevněny senzory, podobné, jako když se měří EKG. Výsledky měření máte k dispozici hned. Jak se v těch číslech a ukazatelích vyznat? Zde je malý návod:

Index centralizace

Význam pojmu centralizace si asi umí představit každý, známe to ze života a z našich společensko-mocenských her, kdy delegovat úkol na někoho dalšího je pod úroveň, protože nikdo jiný to neudělá tak dobře jako já přece. Myslím, že projevy mocenské centralizace jsme měli a stále máme tu čest prožívat, zvláště v době krize. A na tomto příkladu se to dá hezky vysvětlit. Každé krizové řízení je autoritativní a centralizované. Musí být. V urgentní, život ohrožující situaci není prostor na debaty a porady, jak bychom to mohli udělat, … a vyzkoušíme ještě tohle, a … necháme Pepu, on si s tím nějak poradí…. Tak to nefunguje, to by byla anarchie a kolaps. Pro krizové řízení  máme náš centrální nervový systém. CNS. A ten to řídí v krizi. Shora. Bez ohledu na to, co potřebuje periferie, co potřebují konkrétní orgány, rozhodne podle toho, kolik energie má k dispozici, a rozhoduje na příděl podle důležitosti k přežití. A mnohdy má CNS i v krizi velmi zkreslené informace, ba dokonce nepravdivé! Stačí takový PTSD syndrom (postraumatický syndrom). U takového člověka jeho CNS díky signálům z kortexu a limbického systému neustále vyhodnocuje určitou situaci jako život ohrožující, i když tato skutečnost už dávno pominula a ten člověk už je dávno v bezpečí. Jeho hypotalamus a v podstatě celý limbický systém stále vyhodnocuje určité situace jako kritické, a na základě těchto „nepravdivých“ údajů vydává pokyny a rozkazy dolů, do těla, které je neustále v módu bojuj, nebo uteč, nebo se schovej. Ale co má dělat jiného, když mu jeho poradci a poslové stále přinášejí zkreslené a nepravdivé informace.

Na fungování naší vlády v krizových dnech nouzového stavu můžete jasně vnímat, jak se asi chová náš nervový systém, ten centrální, autonomní i ten periferní. Je to jen zrcadlo našich nervových systémů, všechno to, co se tady děje. Je to rezonance. Vláda neřeší, co tamhle Jarda pekař v Horní Lhotě, nebo pan táta hospodskej v Dolní Lhotě. Řeší ohrožení života smrtí. Nejvyšší stav pohotovosti. A stejně se chová náš nervový systém.

Takže, když se vrátím k indexu centralizace, vypovídá o tom, jak moc nám velí hlava, bez ohledu na tělo. Když je index vysoký, jsme v nouzovém stavu a náš život je v podstatě neustálým bojem o přežití (na podvědomé úrovni). Když je velmi nízký, dělá si tělo, co chce. Je vysoce nekoherentní. Je to rebel!

Stres Index (SI) a Total Power (TP)

Tento ukazatel vám bude myslím jasný, všichni víme, co je stres a co je výkon, nebo síla. Ve výsledcích měření je zajímavé sledovat míru stresu v souvislosti s centralizací a s celkovým výkonem (TP). Člověk by si myslel, že čím je stresu méně, tím lépe. Ale, není to tak úplně pravda. Vše je o rovnováze. Např., když má někdo naměřeno SI výrazně pod normálem a TP velmi nad normálem, na první pohled by se zdálo, že je to skvělé. Výkon nervového systému jede na plné pecky a žádný stres, hezky klídek, všechno funguje. Jenže ono to tak není, je to pěkný průšvih. Řeknu to napřímo … byli jste už někdy tak v prdeli, tak moc v prdeli, že jste rezignovali, ale uvnitř vás to všechno řvalo néééééé, tohle se nesmí stát, takhle to nechci? Tak asi tak nějak. Prostě už se tím nestresujete, vzdali jste to, není žádný tlak na to něčeho dosáhnout, ale nervový systém jede na plné obrátky, zkouší tohle, a tamto a snaží se v panice zachránit, co se dá. Když se k tomu přidá ještě naměřený velmi nízký index centralizace, je to jasné. Nastává totální bezvládí a anarchie. Typický syndrom zamrznutí, ale, pod povrchem to ještě vře. To jsou lidi, co často říkají nevím, je mi to jedno, jo, mám se normálně, ne, nic mě nebolí … ale to je jen obrana a rezignace.

Zajímavý je také opačný výsledek, když je SI velmi vysoký a TP pod normálem. Tady bývá většinou i vysoký index centralizace. To se pak v našem nervovém systému děje asi tohle – vedení (CNS) bombarduje podřízené neustálými příkazy a nařízeními, které ještě navíc každou chvíli změní nebo zruší. To taky známe z doby kovidí, že ano. Chvíli nás to baví dodržovat, ale po čase si řekneme – kašlu na to, už nevím, co platí a co ne, nebudu dělat nic. Ať si tamti nahoře volají a nařizují, jak chtějí, já si budu dělat svoje. To je klasický snyndrom vyhoření, lidi, co musí furt něco řešit, co jsou stále v hlavě, mají migrény a tělo už nemůže. Ano, hlava toho stihne hodně, ale je třeba taky myslet na tělo, jestli to všechno zvládne. Je to stejné, jako kdyby strojvedoucí řídil mašinu a za ní padesát vagónů a jel do zatáčky rychle. Ano, ta lokomotiva to zvládne, ale co to udělá s těmi vagóny??? Na to je třeba taky myslet.

Podívejme se na pár výsledků měření VSF:

Chápu, že pro vás jsou to na první pohled nicneříkající čísla a křivky. Ale stačí se kouknout na tabulku vlevo s barvami zelená, žlutá, červená. Je to jako semafor, zelená je OK, žlutá je pozor, může se něco pokazit, a červená – to už je brzda – stůj člověče! Změň se! Pokud by vás zajímalo více, anebo byste to chtěli vyzkoušet sami na sobě, tak přijďte.

Tady můžete vidět zdravý organismus s rezervami a dobrým fungováním NS.

Tady můžete vidět dlouhodobě přetížený organismus pod dlouhotrvajícím tlakem. Tento člověk je trvale v režimu bojuj nebo uteč, je trvale ve stavu aktivace a pohotovosti. Zvýšený srdeční tep ukazuje, že systém potřebuje stále velký přísun kyslíku, tzn. energie, SDNN je hluboce pod normálem, takže variabilita je minimální, IS je vysoký, což odpovídá výrazné aktivaci sympatiku, Index centralizace je vysoký – tento člověk už je ve stavu totálního řízení rezerv shora (CNS) , rezervy žádné, vazomotorické napětí v kardiovaskulárním systému enromní a hormonální aktivace HPA osy taky nad normou. TP – celková výkonnost je výrazně pod normálem, pouze 161 (1000-2000 je optimum). Tento fyziologický stav se již projevuje řadou nemocí, včetně vysokého tlaku, cukrovky atd.

Před terapií:

Zrychlený puls, převaha sympatiku – krizové řízení, index centralizace vysoký, nulové rezervy, veškerá energie jde hned do spotřeby. Velké vyzomotorické napětí na cévách, velká zátěž pro kardiovaskulární systém, zatím bez vysokého tlaku, ale tento člověk talkuje zevnitř, pod povrchem, velké vnitřní napětí a boj sám se sebou. Vzhledem k věku ještě dobrá adaptace.

Po terapii:

Puls se zpomalil, krizové řízení shora se omezilo pouze na kontrolu a mírnou regulaci, tento člověk se dostal z hlavy více do těla. Vnitřní napětí je stále vysoké, nervový systém zpracovává enromní množství informací, zřejmě integruje. Zvýšené zdroje.

Před terapií:

Výrazná převaha sympatiku, systém je bez rezerv a v panice, ve velkém vnitřním napětí.

Po terapii:

Systém je ve vegetativní rovnováze, sympatikus i parasympatikus jsou v harmonii, pominula krize, byly dočerpány zdroje.

A tady je jedno moje měření z nedávné doby, nejhlubší propad jednoho velmi důležitého procesu – smrti a znovuzrození. Pro mně náročný stav dezorientace, opuštění starého já, odevzdání se nejistotě neznámému a novému.

Den poté, kdy přišlo hluboké uvědomění. Klid. Vtělení a pochopení. Fyzicky jsem byla vyčerpaná a bez rezerv, ale můj nervový systém docela rekalibrovaný na nový level. Velká úleva.

A jaký je závěr?

Na nějaké objektivní závěry je ještě brzo, stále mám pocit, že nevím vůbec nic. Ale velmi mě baví zkoumat a pozorovat projevy nervového systému a lidského systému vůbec. Neustále mě to fascinuje, nové souvislosti. Je to nepoznatelné.

Ale pár mých  malých pozorování mohu shrnout do následujících konstatování:

Zdroj:

disertační práce MUDR. Petr Reimer

Wikipedie

Professor R. M. Baevsky

moje vlastní praxe, měření a pozorování