Když nám někdo nabízí bezpečí, ale my ho nedokážeme rozpoznat
Co nám nový neurovědecký výzkum říká o sociálním přijetí, vztahové zkušenosti a schopnosti znovu nalézat bezpečí
Inka Tichá | Polyvagální Institut CZ
Představme si člověka, který vstupuje do nového vztahu. Druhý člověk je laskavý, pozorný a otevřený. Nabízí mu přijetí, respekt a zájem. Přesto se v něm něco nedokáže uvolnit. Zůstává ostražitý. Všímá si drobných změn ve výrazu tváře, tónu hlasu nebo délce odpovědi. Hledá známky toho, že se něco pokazilo, že není dost dobrý, že bude odmítnut. A přitom možná přehlíží množství drobných signálů, které mu říkají pravý opak.
Co když nestačí, aby nám někdo bezpečí nabízel? Co když potřebujeme mít také schopnost jeho signály zaznamenat a přijmout?
Právě této otázky se dotýká zajímavá neurovědecká studie japonského výzkumníka Tsubasy Izakiho, publikovaná v roce 2026 v odborném časopise NeuroReport. Její výsledky otevírají prostor pro hlubší porozumění sociálnímu přijetí, pozornosti, vztahové vazbě a tomu, jak se člověk zotavuje ze zkušenosti odmítnutí.
Sociální odmítnutí není jen nepříjemný zážitek
Člověk je od narození vztahovou bytostí. Naše přežití, vývoj a psychická pohoda jsou úzce propojeny s dostupností druhých lidí. Sociální odmítnutí proto není pouze informace o tom, že nás někdo nechce přijmout. Může zasahovat naše emoce, pozornost, sebepojetí i fyziologické reakce.
Zkušenost vyloučení může ohrožovat několik základních psychologických potřeb: potřebu někam patřit, mít určitou kontrolu nad situací, zachovávat si sebeúctu a vnímat vlastní existenci jako významnou.
Psycholog Kipling Williams tyto procesy popsal v modelu sociálního vyloučení, známém jako Temporal Need-Threat Model (Williams, 2009).
Sociální vyloučení může vyvolávat smutek, úzkost, hněv nebo potřebu znovu získat přijetí. Zároveň však lidé nereagují na odmítnutí ani na následné přijetí stejně. Někdo se po pozitivním kontaktu rychleji uklidní. Jiný zůstává nedůvěřivý, přestože se okolnosti změnily. A právě zde vstupuje do hry zaměřená pozornost.
Co zkoumala nová japonská studie?
Tsubasa Izaki z Kio University v japonské Naře zkoumal, zda vědomé zaměření pozornosti na signály sociálního začlenění může ovlivnit zotavení po předchozím vyloučení. Výzkumu se zúčastnilo 36 vysokoškolských studentů. Výzkumník použil experimentální metodu nazývanou Cyberball. Jde o jednoduchou počítačovou hru, při které si účastníci zdánlivě přihrávají míč s dalšími hráči. V jedné fázi je účastník ze hry vyloučen. Ostatní mu přestanou přihrávat. Následně přichází fáze opětovného začlenění, kdy účastník znovu dostává příležitost zapojit se do hry.
Výzkum porovnával dvě podmínky:
- V první účastníci sledovali hru přirozeným způsobem, bez zvláštního pokynu.
- Ve druhé měli za úkol počítat, kolikrát dostali míč, čímž byla jejich pozornost cíleně zaměřena na signály začlenění.
Během experimentu byla pomocí EEG sledována elektrická aktivita mozku, konkrétně komponenta P3b.
Co vědci zjistili?
Výsledky ukázaly dva zajímavé efekty.
Za prvé: Když byli účastníci vedeni k tomu, aby věnovali větší pozornost signálům začlenění, vykazovali vyšší amplitudu P3b. Rozdíl byl statisticky významný (p = 0,02).
Za druhé: Tito účastníci také vykazovali výraznější subjektivní zmírnění negativních dopadů sociálního vyloučení (p = 0,04).
Jinými slovy, zaměření pozornosti na signály opětovného přijetí bylo spojeno nejen se změnou měřené mozkové odpovědi, ale také s větší subjektivní úlevou.
Studie přitom nesledovala přímo pocit bezpečí. Subjektivní zlepšení bylo hodnoceno pomocí změny skóre psychologických potřeb ohrožených vyloučením. Výsledek proto můžeme interpretovat tak, že cílená pozornost k signálům sociálního začlenění může podpořit zotavení z bezprostřední zkušenosti vyloučení. To je významné zjištění, byť zatím vychází z malého laboratorního experimentu.
Co je P3b?
P3b je součást elektrické odpovědi mozku na určité události, kterou lze zaznamenat pomocí elektroencefalografie. Souvisí mimo jiné se zpracováním významných podnětů, přidělováním pozornosti a aktualizací informací. Vyšší amplituda P3b může za určitých experimentálních podmínek naznačovat intenzivnější pozornostní zpracování daného podnětu. Nejde však o přímé měření pocitu bezpečí, aktivity bloudivého nervu ani celkové regulace autonomního nervového systému. Ve studii byla P3b využita jako ukazatel zpracování signálů sociálního začlenění.
A co lidé s vyhýbavou vztahovou vazbou?
Výzkum zahrnoval také další důležitou proměnnou: vyhýbavost ve vztahové vazbě, označovanou jako avoidant attachment. Lidé s vyšší mírou vztahové vyhýbavosti mohou mít tendenci zdůrazňovat soběstačnost, udržovat si emoční odstup nebo omezovat projevy potřeby blízkosti. Takové tendence mohou souviset s dřívějšími vztahovými zkušenostmi, ale samotná vyšší vyhýbavost neprokazuje trauma ani konkrétní příčinu jejího vzniku. Izakiho výzkum ukázal zajímavý rozdíl.
V doplňkových analýzách se u účastníků s vyšší vyhýbavostí po zaměření pozornosti na signály přijetí významně zvýšila amplituda P3b (p = 0,004). U skupiny s nižší vyhýbavostí takový rozdíl statisticky významný nebyl. Současně se však neprokázalo, že by se obě skupiny významně lišily v tom, nakolik jim zaměření pozornosti pomohlo subjektivně se zotavit z vyloučení. To je důležité rozlišení.
Výzkum nenaznačuje, že lidé s vyhýbavou vazbou nedokážou prožívat přijetí. Ukazuje spíše, že způsob pozornostního zpracování signálů přijetí se může lišit. A právě to otevírá zajímavou otázku pro terapeutickou práci.
Když naše minulá zkušenost ovlivňuje to, čeho si všímáme
Zkusme se nyní přesunout z laboratoře do běžného života. Dítě vyrůstá v prostředí, kde je blízkost druhých lidí nepředvídatelná. Někdy přichází přijetí, jindy kritika, odmítnutí nebo emoční nedostupnost. Postupně se může naučit věnovat zvýšenou pozornost signálům možného ohrožení vztahu. Jak se druhý člověk zatvářil? Změnil tón hlasu? Je naštvaný? Neudělal jsem něco špatně? Takové sledování může být v daném prostředí adaptivní. Pomáhá dítěti předvídat, co se pravděpodobně stane.
V dospělosti však mohou podobné vzorce přetrvávat i ve vztazích, které jsou podstatně bezpečnější. Člověk si pak může velmi rychle všimnout drobného náznaku nesouhlasu, ale mnohem obtížněji zaznamená projevy náklonnosti, respektu nebo přijetí. Nejde nutně o vědomé rozhodnutí. Naše pozornost je ovlivňována zkušenostmi, očekáváními, aktuálním emočním stavem i významem, který jednotlivým podnětům přisuzujeme.
Minulá zkušenost tak může ovlivňovat nejen to, jak se ve vztazích cítíme, ale také to, které informace o vztahu vůbec zaznamenáváme.
Tento výklad je širší psychologickou souvislostí, nikoli přímým závěrem Izakiho experimentu.
Jak to souvisí s polyvagální teorií?
Polyvagální teorie Stephena Porgese zdůrazňuje význam autonomní regulace, sociálního zapojení a vnímání bezpečí či ohrožení. Jedním z jejích známých konceptů je neurocepce – označení pro předpokládané procesy, kterými nervový systém vyhodnocuje podněty související s bezpečím a nebezpečím, aniž by toto vyhodnocování muselo být plně vědomé. Z pohledu polyvagální perspektivy je zajímavé, že sociální bezpečí nemusí být určeno pouze objektivními vlastnostmi prostředí. Důležité je také to, jak člověk prostředí zpracovává a jak na ně reaguje.
Právě zde můžeme najít tematické propojení s Izakiho výzkumem. Studie ukazuje, že změna zaměření pozornosti může ovlivnit zpracování signálů sociálního přijetí a následnou subjektivní úlevu. To může být inspirativní pro přemýšlení o tom, jak lidé rozpoznávají dostupnost a vstřícnost druhých. Musíme však zachovat důležité vědecké rozlišení. Izakiho studie netestovala polyvagální teorii, neměřila vagovou aktivitu ani neprokazovala existenci neurocepce v Porgesově pojetí. Představuje samostatný příspěvek k výzkumu sociální pozornosti a zpracování přijetí. Její výsledky však mohou obohatit širší diskusi o tom, jak vzniká subjektivní zkušenost vztahového bezpečí.
Co to znamená pro terapeutickou praxi?
V terapeutické práci často přemýšlíme o tom, jak klientovi nabídnout bezpečné prostředí. Dbáme na kvalitu přítomnosti, respektování hranic, předvídatelnost, tempo práce, hlas, dotek nebo neverbální komunikaci. To všechno může být důležité. Ale možná stojí za to přidat ještě jednu otázku:
Dokáže klient rozpoznat, že je mu bezpečí nabízeno?
Představme si člověka, který v terapeutickém vztahu poprvé zažívá respektující nesouhlas. Terapeut s ním nemusí souhlasit, ale zůstává přítomný, laskavý a otevřený. Pro někoho to může být zcela běžná situace. Pro člověka, který má zkušenost, že nesouhlas vede ke konfliktu, odmítnutí nebo ztrátě vztahu, však může jít o významnou novou zkušenost. Otázkou je, zda si dokáže všimnout nejen nesouhlasu, ale také toho, že vztah zůstává zachovaný. Podobně může klient zaznamenat vlastní napětí, ale přehlédnout skutečnost, že terapeut respektoval jeho hranici. Nebo může být překvapený, že smí odmítnout určitou intervenci a přesto zůstává přijímaný.
Z terapeutického hlediska se tak otevírá možnost citlivě podporovat všímavost vůči zkušenostem přijetí, respektu a zachované blízkosti. Nejde o přesvědčování klienta, že je v bezpečí. A už vůbec ne o ignorování jeho signálů nepohody.
Jde o vytváření prostoru, ve kterém může člověk postupně objevovat, že vedle očekávaného ohrožení mohou existovat také jiné vztahové zkušenosti.
Z Izakiho studie zatím nelze vyvodit, že takový postup představuje klinicky ověřenou terapeutickou techniku. Je to však smysluplná hypotéza pro další výzkum.
Bezpečí nelze člověku vnutit
Zde je potřeba zdůraznit ještě jednu zásadní věc. Ne každý pocit ohrožení je důsledkem minulosti. Někdy člověk skutečně žije v prostředí, kde není respektován, kde jsou překračovány jeho hranice nebo kde nemůže svobodně vyjadřovat své potřeby. V takovém případě by zaměřování pozornosti na pozitivní signály mohlo vést k přehlížení reálného problému. Terapeutická práce proto nemůže spočívat pouze v tom, že člověka naučíme všímat si přijetí. Potřebujeme současně rozvíjet schopnost rozpoznávat skutečné ohrožení, respektovat vlastní hranice a rozhodovat o tom, kdy je vhodné se přiblížit a kdy odejít.
Schopnost vnímat bezpečí má smysl pouze tehdy, když neztrácíme schopnost rozpoznávat nebezpečí.
Zdravá regulace není nepřetržitý klid ani bezpodmínečná důvěra. Je to schopnost pružně reagovat na skutečnost.
Co zatím nevíme?
Přestože výsledky Izakiho studie působí nadějně, je důležité vnímat jejich omezení. Výzkum zahrnoval pouze 36 vysokoškolských studentů. Odehrával se v laboratorním prostředí a sledoval bezprostřední reakce na experimentálně navozené sociální vyloučení a opětovné začlenění. Nevíme, zda by se stejné výsledky objevily u lidí s komplexním traumatem, u osob s vážnými vztahovými obtížemi nebo v dlouhodobých terapeutických vztazích. Nevíme ani, zda opakované zaměřování pozornosti na signály přijetí může vést k trvalejší změně vztahových očekávání.
A především zatím nemáme důkaz, že změna P3b znamená změnu autonomního stavu nebo dlouhodobého prožívání bezpečí. Studie tedy nenabízí hotový terapeutický postup. Přináší však zajímavý výzkumný poznatek, který stojí za další ověřování.
Možná potřebujeme nejen bezpečí vytvářet, ale také se učit ho rozpoznávat
Zkušenost bezpečí je komplexní. Vzniká v propojení tělesných procesů, pozornosti, emocí, předchozích zkušeností a aktuálních vztahových podmínek. Izakiho výzkum nám připomíná, že při zotavování ze sociálního vyloučení může záležet také na tom, čemu věnujeme pozornost. Možná tedy nestačí vytvářet prostředí, ve kterém jsou přítomny signály přijetí. Možná potřebujeme lépe porozumět také tomu, proč je někteří lidé dokážou snadno zaznamenat, zatímco pro jiné zůstávají obtížně dostupné.
Pro terapeutickou práci to představuje důležitou inspiraci. Nejde o to člověka přesvědčit, že svět je bezpečný. Jde o to pomoci mu postupně rozlišovat, kdy je potřeba chránit se a kdy si může dovolit přijmout blízkost. A možná právě zde se setkává neurověda s hluboce lidskou zkušeností.
Někdy totiž nepotřebujeme, aby nám někdo nabídl ještě více přijetí. Někdy potřebujeme čas, opakovanou zkušenost a vztah, ve kterém se postupně naučíme rozpoznávat, že přijetí skutečně přichází.
A možná nejhlubší proměna nenastává ve chvíli, kdy se přestaneme bát odmítnutí. Možná nastává tehdy, když vedle možnosti odmítnutí začneme znovu vidět také možnost přijetí.
Zajímavým a velmi praktickým nástrojem pro zkoumání psychického bezpečí je dotazník The Neuroception of Psychological Safety Scale – Škála neurocepce psychického bezpečí, který najdete volně ke stažení na našem webu Polyvagální teorie:
https://polyvagalniteorie.cz/neuroception-of-psychological-safety-scale/
Neuroception of Psychological Safety Scale (NPSS) je standardizovaný dotazník, který sleduje sociální, emocionální a tělesné pocity související s pocitem bezpečí. Byl vyvinut mezinárodním týmem psychologů z University of Strathclyde a Traumatic Stress Research Consortium pro klinické a výzkumné použití.
Odborné zdroje a literatura
-
Izaki, T. (2026). Encouraging attention to inclusion cues enhances P3b responses and subjective amelioration after social exclusion. NeuroReport, 37(14), 607–613. Online publikováno 13. srpna 2026, časopisecky 7. října 2026.
DOI: https://doi.org/10.1097/WNR.0000000000002304
PubMed: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/42596906/
-
Williams, K. D. (2009). Ostracism: A temporal need-threat model. Advances in Experimental Social Psychology, 41, 275–314.
https://doi.org/10.1016/S0065-2601(08)00406-1
-
Tang, H. H., & Richardson, R. (2013). Reversing the negative psychological sequelae of exclusion: Inclusion is ameliorative but not protective against the aversive consequences of exclusion. Emotion, 13, 139–150.
-
Kuang, B., Ng, S. H., Peng, S., Hu, P., & Wei, Y. (2024). Not all levels of social re-inclusion allow for recovery from negative outcomes of social exclusion: The moderating role of self-esteem. Behavioral Sciences, 14, 88.
https://doi.org/10.3390/bs14020088
-
Porges, S. W. (2022). Polyvagal Theory: A Science of Safety. Frontiers in Integrative Neuroscience, 16, 871227.
https://doi.org/10.3389/fnint.2022.871227