O citlivých lidech

By 3. 5. 2021 Zajímavosti

Citliví lidé jsou většinou ve společnosti mylně chápáni a jsou označováni jako psychicky labilní jedinci, jako neschopní obstát v konkurenčním boji, jako lidi, co se nehodí do dnešní přetechnizované a bezduché civilizace a ve společnosti orientované na výkon, sebestřednost a manipulaci často selhávají. Jsou to mimoni, citlivky, naivky, furt se kolem nich musí chodit po špičkách, stále musí mít něco spešl…

A takto bych mohla pokračovat. Znám to ze svého života i z terapeutické praxe. Taky jsem citlivec.

O co vlastně těmto lidem jde? Jak vnímají sebe a svoji existenci? Proč nemohou nikdy zapadat do šablony „normálnosti“?

Ponořme se hlouběji do prožívání světa s velkou citlivostí, podívejme se trošku zblízka na fyziologii takového velmi citlivého člověka. A na psychosomatické projevy toho, když naši vlastní citlivost potlačíme a přepereme a takzvaně nad ní zvítězíme.

Asi se všichni shodneme na tom, že náš fyzický svět poznáváme svými smysly – čichem, zrakem, chutí, hmatem a sluchem. To jsou ty základní. Nebudu tady zatím zahrnovat další smysly, jako je intuice, vnímání vibračního pole, tzv. šestý smysl atd.

Zůstaňme tedy u fyzických smyslů. Určitě si umíte si představit fakt, že každý z nás má jinak nastavenou jejich citlivost.

Sluch

Někdo slyší za dva rohy, jiný má třeba absolutní sluch. Umí rozeznat velmi jemné rozdíly v barvě tónů. Takoví lidé, s velmi citlivým sluchem bývají velmi talentovaní hudebníci, nebo třeba výrobci a ladiči hudebních nástrojů. Takže většinou jsou to umělci, kteří svoji vyšší citlivost sluchu mohou využít jako talent. Mají cit pro tón. Lidé s citlivým sluchem se také dobře a snadno učí cizí jazyky, protože vnímají tu melodii jazyka a výrazu. Anebo z jiné profese – např. ornitologové, kteří rozeznají po hlase stovky ptáčků.
Bohužel jsme se hodně odpojili od přírody a od přirozených zvuků, které lahodí našemu sluchu a celému nervovému systému – bublání vody v potůčku, šumění větru ve větvích, hukot splavu, nebo tichounké pukání pupenů a šišek na jaře, praskání ohně. Otupujeme naši citlivost sluchu neustálým balastem, ruchem, rámusem, kraválem – ruch ulic, obchodních center, kde stále hraje nějaká hudba, doma musí taky stále něco hrát nebo mluvit. Vlastně už ani neumíme být v tichu. Ticho je cosi trapného. A když se ve skupině lidí na chvíli rozhostí ticho, hned někdo přispěchá s nějakým povrchním bezduchým tématem a takzvaně zachrání situaci, hlavně aby nebylo to trapné ticho! A přitom – je krásné si pomlčet, když je o čem. Jenže ticho je zrádné. Co kdyby se najednou ozval ten tichý hlásek uvnitř nás, velmi tichounký, a třeba se nás zeptal „Jak se dneska máš?“ nebo „ Proč tohle děláš?“ nebo „Víš, kdo jsi?“. Takže raději si pustíme do uší něco jiného, co nás nenutí zabývat se sami sebou. Ale hlavně ať tam ten uvnitř mlčí. Jenže on nejde umlčet. Takže – pak trpíme nespavostí, nebo nám stále hučí nebo zvoní v uších. Navíc uši jako smyslový orgán nejdou vypnout. I když si pořádně zacpete uši, tak stejně stále slyšíte – tlukot srdce, svůj dech atd. Sluch prostě nejde vyřadit z provozu, leda psychicky. Můžeme si vypěstovat tzv. selektivní hluchotu. Slyšíme jen to, co chceme. Nebo, přesněji, slyšíme jen to, co je schopen náš nervový systém ještě slyšet – co jsme schopni emočně a mentálně zpracovat. Toto „rozhodnutí“ většinou není na vědomé úrovni, je to podvědomé. Tělo-mysl si na to vytvoří svůj software. Je to obranný mechanismus. Takže není tak úplně jednoduché se ho zbavit silou „malé“ vůle z mysli. Je to mnohem hlubší úroveň práce se sebou.

Čich

Čich je jedinečný v tom, že nás nikdy neoklame. Když nám něco nevoní, tak nám to prostě nevoní a náš nervový systém ví moc dobře proč. Paměťová stopa je zapsána přímo v limbickém systému, v emočním archivu. Nepodléhá analýze hypotalamu a dalších center v mozku. Miminka poznají svoji maminku po čichu. (mimochodem, poznají ji i podle vibrace pole). Proto nás některé vůně povzbuzují, povznášejí a dělají nám dobře, a některé nás ohrožují. Nemít čich je pro život dost limitující, někdy i ohrožující a mnozí z nás si to mohli vyzkoušet v době kovidové. Lidé s velmi citlivým čichem uplatňují svůj talent např. v gastronomii, protože čich jde ruku v ruce s chutí, anebo při výrobě parfémů, kořenících směsí atd.
Umělé parfémy jsou vlastně takoví lháři. Matou nás. Podle čichu a přirozené vůně každého člověka náš emoční limbický systém bezpečně rozezná, kdo nám voní, a kdo ne. Zvláště při výběru partnera je to důležité. A když se k tomu všemu obelhávání ještě přidá hormonální antikoncepce, která dokonale zmate a přenastaví přirozený emočně-hormonální chemismus ženy, je více než pravděpodobné, že si ti dva nebudou vonět, časem. Když žena vysadí antikoncepci, vrátí se do svého přirozeného způsobu cyklického bytí, tak mnohdy zjistí, že s tím mužem, kterého má vedle sebe, teda rozhodně mít dítě nechce. Možná si to ani neuvědomí, děje se to na úrovni podvědomí. Autonomní nervový systém ví moc dobře, co dělá, akorát o tom mnohdy neví hlava. Takže – i tohle může být jednou z mnoha příčin, proč zrovna tito dva lidé spolu nemohou mít dítě. Oba jsou zdraví, nikde žádný problém. Ale příroda prostě ví své. Ale my lidi jsme na to vyzráli. Máme tady přece umělé oplodnění. Nehodnotím, respektuji … ale myslím si o tom své. Měli bychom to nechat tak. Ale je to zkušenost a rozhodnutí každého, jak říkám, respektuji každý lidský příběh. Zodpovědnost je na nás samotných. I ztráta čichu má své fyziologické a psychosomatické příčiny.

Chuť

Chuť je taky krásný dar, protože bez smyslu chuti bychom nemohli mít takovou rozkoš a požitek z jídla. Což by možná někteří jedinci ocenili, když je pro ně jídlo vášeň a projevuje se to výraznou nadváhou, ale tam jsou jiné mechanismy závislosti, než jen to, že nám to prostě chutná. Různí degustátoři – vína, kávy, čokolády atd. By mohli vyprávět o jemných odstínech chutí a ocasech na patře a na jazyku. Ano, je to vášeň. A protože je chuť stejně jako čich významně propojena s emočním limbickým systémem v mozku, je libido z jídla mnohdy uspokojivější než to sexuální. O čemž také svědčí velký počet časopisů, pořadů, reality show atd. na téma vaření. Dosycujeme se. Fyzicky, nutričně i emocionálně. I když – o kvalitě a nutriční hodnotě leckterých jídel bych pomlčela, zůstává stále ta vášeň a uspokojení z chuti, pocitu nasycení a uspokojení základní potřeby – nezahynu hladem.

Zrak

Co oči nevidí, to srdce nebolí, říká se. Nebo – sejde z očí, sejde z mysli. Oko, do duše okno. Je mnoho rčení o očích a zrak je jedním z nejdůležitějších smyslů, bez kterého je život hodně omezený. A přitom – zrak je jedním z největším sebeklamů. Tolik na něj spoléháme, jako na nejdůležitějšího zprostředkovatele vnějšího světa. A tolik se necháváme oklamat. Krásným příkladem jsou iluzionisté, kteří právě nedokonalost našeho vidění využívají k tomu, abychom uvěřili na zázraky. Zpracování zrakového vjemu totiž podléhá největšímu filtrování a „ohýbání“ v našem mozku. Podílí se na něm několik center v mozku, jedno tomu dává tvary a formy, jiné zase barvy, jiné vyhodnocuje význam viděného, jiné to porovná s archivem všeho viděného, s tím, co už tam je, nebo přesněji, s tím, co se tomu nejvíce podobá. A takové velmi komplexní zpracování bývá mnohdy velmi nekoherentní, protože ty jednotlivé části mozku spolu nespolupracují v harmonii a míru. Ale ve zmatku a v boji o přežití. To pak větev vypadá jako had, lístek jako hnusná housenka, smítko jako pavouk, nějaký cizí člověk jako někdo, kdo nás zradil atd. Prostě, nedá se věřit stoprocentně ničemu, co vidím, respektive, nedá se věřit tomu, co si myslím, že vidím. Protože je to o mysli. Ne o očích. A navíc, oko je v podstatě výchlipek mozku, zrakový nerv je prodloužením mozku, takže oko není orgán jako takový. Je to nástroj mysli. A to, co vidím, je jen a pouze můj vesmír, můj svět, moje interpretace. A taky je třeba zdůraznit, že zpracování zrakového vjemu je velmi nedokonalé. Na dnešní poměry určitě. Zatímco ještě před stopadesáti lety byl nejrychlejším tvorem na planetě gepard, kterého jsme schopni pozorovat svým zrakem a mozek to stíhá, dnes už máme urchlovače i na částice, pohybující se rychlostí světla. A v podstatě, kdybychom měli velmi velmi citlivý mozek na zpracování zrakového vjemu, všechno by se jevilo jako vlnění. Ale protože nemáme tak supercitlvý zrak a mozek, jeví se nám to jako pevná věc. Jako příklad si v duchu představte kolo, obyčejné jízdní kolo, s jehlicemi. Když stojí, vidíte jednotlivé „dráty“. Když jej roztočíte, vidíte to jako celé kolo, nejste schopni zachytit pohyb jednotlivého drátu ve výpletu, protože se to pohybuje moc rychle a náš mozek nedokáže ty sekvence zpracovat. A platí to i v životě. Co jsme neviděli a o čem nevíme, to pro nás prostě neexistuje. Proto se nehněvejte na druhého člověka, byť je to váš milovaný partner nebo maminka, prostě, mají jinou optiku a jiný software. S tím nic neuděláte.

Hmat

Hmat je takový celkem opomíjený smysl a málokdo si skutečně uvědomuje jeho význam a důležitost. Hmat je spíše soubor smyslů, protože využívá receptory nejen na kůži, ale v podstatě v celém těle i v jeho útrobách. Co jsou to receptory? To jsou nervové buňky, které reagují na chlad, tlak, teplo, vibrace atd. Hlavním hmatovým orgánem je kůže, která nám díky těmto receptorům poskytuje informace z bezprostředního okolí, takže díky hmatu poznáme, jestli je nám zima, jestli fouká vítr, jestli se nás někdo dotýká atd. Právě dotek je jedním z nejdůležitějších vjemů v životě. Bylo dokázáno, že miminka, které se narodily předčasně a byly dlouhou dobu v inkubátoru a nikdo se jich nedotýkal, byly v pozdějším věku deprivované a trpěly některou poruchou osobnosti. Kontaktní deprivace je natolik vážná, že se na ni i umírá. Mnoho starých lidí, kteří zůstanou sami, jsou takto deprivováni, protože je nikdo neobejme, nepohladí. Ve své péči mám mnoho klientů, kteří v dětství trpěli nedostatkem kontaktů, měli takové ty netulící a nekontaktní rodiče. Říká se, že jedno obejmutí a jeden úsměv denně vydá za všechny doktory. Ano, jsme kontaktní bytosti. Potřebujeme dotek, potřebujeme kontakt s ostatními, potřebujeme být ve vztazích. Náš nervový systém to potřebuje a v podstatě celá polyvagální teorie je o tomto – o významu sociálního zapojení, o kontaktu, o bloudivém nervu a jeho hlavním úkolu, vyhodnocovat stav ohrožení nebo bezpečí z vnitřního a vnějšího prostředí.
Hmat není jen o vnímání tlaku, tepla, chladu, vpichu atd. Je také o percepci – vnímání rezonance, vibrace. Určitě jste už zažili třeba velký koncert naživo, kde vám tak obrovsky hlasitá hudba způsobovala až skoro arytmie, vibrovali jste do morku kostí. Nebo jste stáli na peróně a vedle projížděl vlak. Nebo – a to zkuste jen na vlastní nebezpečí – stoupněte si do velké tibetské mísy a nechte ji rozvibrovat. Budete mít pocit, že už se nikdy nesložíte dohromady. Já to zkusila a byla to fakt síla. Stejně jako vibrační lázeň s tibetskými mísami kolem těla.
A využiju téma vibrace a rezonance a tímto oslím můstkem se přenesu k další stránce citlivosti.

Elektromagnetické vlny a biofotony

Omlouvám se za ta cizí slova, ale jinak to označit nejde. Vysvětlím. Na základě vědeckého bádání a výzkumů se vědci shodují na tom, že vše je frekvence, vibrace. Zvuk, světlo, teplo, elektromagnetismus. To všechno jsou různé úrovně a druhy frekvencí. Každá buňka má svoji frekvenci, každý orgán, každý systém, každý člověk (i každá rostlina, kámen, živočich atd.) Dokonce i naše milovaná Země má svoji elektromagnetickou rezonanci, říká se jí Schumannova rezonance a její základní frekvence se pohybuje kolem 7,83 Hz. Známe ji také jako frekvenci Alfa. Praktické využití rezonancí v lékařství známe jako vyšetření ultrazvukem, nebo magnetickou rezonanci.
Biofotony neboli ultra slabé fotonové emise biologických systémů jsou slabé elektromagnetické vlny v optickém rozsahu spektra – jinými slovy: světlo. Všechny živé buňky rostlin, zvířat a lidí emitují biofotony, které většinou nelze vidět pouhým okem. Ale někdo je vidí. A určitě někteří znáte tzv. Kirlianovy fotografie, např. lidské aury. Velikost a jasnost pole biofotonů je klíčem k vitalitě a zdraví. Jsme skutečně světelné bytosti. Ale, nejde o světlo, které známe třeba ze zářivky, nebo lampy. Je to jiné světlo. Plnospektrální, celistvé, tzv. bílé světlo. Takovou záplavu Boží milosti, sámádhí, tu bílou mlhu kolem sebe, občas zažije každý, kdo medituje nebo se věnuje józe apod., ale jsou známy i naprosto spontánní prožitky záplavy tohoto bílého světla.

V tomto kontextu se mi vždy vybaví obal desky The Dark Side Of The Moon od Pink Floyd. Ten obrázek určitě znáte, je to hranol, který láme světlo – bílé světlo na barvy spektra. Jejich tvorba je pro mně naprosto nadčasová a jedinečná právě v tom uchopení celistvosti a touhy po nejvyšší pravdě – jednotě. Myslím, že i my lidé, když se rozsvítíme do plného spektra barev, jsme celiství.

TO, CO DOKÁŽE ZACHYTIT NAŠE FYZICKÉ TĚLO JE JEN ZLOMEK TOHO, CO SKUTEČNĚ VNÍMÁME.

Největším generátorem elektromagnetického pole a biofotonů je naše srdce.

Vraťme se zpátky k citlivosti.

Citlivost je v tomto fyziologickém pohledu vnímána jako schopnost receptorů přenášet informace z vnějšího i vnitřního prostředí do centrálního nervového systému, kde se dále zpracovávají. Ještě si trochu objasníme způsob komunikace, tedy – jak se to přes ty receptory dostane do centrálního nervového systému.
Tady se musíme zanořit do ještě větší hloubky – do buněk. Buněk máme v těle miliardy a všechny spolu komunikují. Této komunikaci buněk říkáme buněčná signalizace. A proces, kdy se tato komunikace děje skrz buněčnou membránu se jmenuje signální transdukce.
Velmi zjednodušeně řečeno, na povrchu (membráně) všech buněk i uvnitř buněk máme mnoho receptorů. Komunikace mezi receptory (přenos informací) se děje na chemické, fyzikální nebo kvantové úrovni.
Chemická cesta – hormony, neurotransmitery, peptidy, Ph krve a jiných tekutin v těle, děje se hlavně skrz molekuly v tekutině – mezibuněčná, bunečná tekutina, protoplazma, krev, lymfa, mozkomíšní mok ale i tukové buňky atd.
Fyzikální cesta – elektrický impuls, elektromagnetické pole, světlo, vibrace atd.
Kvantové pole – nelokální přenos informací, který se děje v přítomném okamžiku. Když se spojí dva body VĚDOMÍ, děje se to teď. Nezávisle na tom, jak jsou tyto dva body VĚDOMÍ od sebe vzdáleny. Je to informace v poli. Objevuje se a zaniká současně.

Receptory si také můžete představit jako malé kostky lega, které zapadají přesně jedna do druhé a tím aktivují další akci – výrobu konkrétního proteinu, anebo jako takové malinké anténky, citlivé na signál.

Chemická cesta je pomalá, v řádu sekund, minut, hodin. Fyzikální je o něco rychlejší, elektrický impuls je v řádu milisekund, vibrace je ještě rychlejší. No, a kvantové pole, to je ihned, teď, teď, teď, teď. Tam není čas. Není tam oddělenost. Kvantové pole je celistvé, přenos neprobíhá od jedné části k druhé, děje se ve všech částicích současně, v přítomném okamžiku.

A teď se konečně dostáváme k podstatě problému s citlivostí.

Řekněme, že „normální“ běžně ne-citlivý člověk má těch receptorů třeba milion. A to mu stačí. Tento počet kostiček a antének mu poskytuje dostatečné množství informací o vnějším i vnitřním prostředí k tomu, aby přežil a aby žil plnohodnotný život. Toto v podstatě omezené kvantum informací nijak nezahlcuje jeho nervový systém. Má dostatek kapacity na to, aby vše zpracoval. Nemá ve frontě tolik požadavků a tolik náročných procesů. Také jeho vnitřní svět je daleko jednodušší a není kladen tak velký nárok na komunikaci – přenos informací uvnitř těla. Proto systémy nejsou tak moc přetížené a dokážou být jednodušeji zdravě regulované.

Kdežto citlivý člověk má těch antének a kostiček mnohem více než „normální“ člověk. A všechny sbírají data. Z dat, které centrální nervový systém vyhodnotí, se stávají informace. A těchto informací na zpracování je takové obrovské množství, že je mnohdy náročné to vůbec pojmout.
Další věc je, že citliví lidé nejen že mají citlivější smysly, ale i ty ne-smysly. Takže vidí energie, vnímají vibraci pole, vidí auru, vnímají to, co běžně lidé nevnímají, mají receptory pro širší spektrum frekvencí. A to všechno vchází do nervového systému jako data – informace – prožitek – zkušenost.

Vidí srdcem, myslí srdcem, jednají srdcem. Jinak to neumí! U těchto lidí nenajdete vypočítavost, manipulaci, lži. Tihle lidé vám vidí až do žaludku ještě dřív, než vůbec promluvíte. U těchto lidí se ani nesnažte je nějak zmanipulovat nebo je oklamat. Cítí tu zradu v poli, ještě dřív, než si ji uvědomí v hlavě.

A pokud se nechají ohnout, zmanipulovat, popřít sebe sama, je to jen z velké lásky k tomu dotyčnému a z velkého zoufalství a přání být jako ostatní, patřit do stejného kmene, být přijat společností nebo rodinou a mít klid. Jenže, tím se dostávají do obrovského vnitřního konfliktu. Popírají sebe sama.
A vnitřní konflikt, to už je jen krůček k autoimunitnímu onemocnění, protože podvědomí pracuje přesně podle naprogramovaného software mysli, toho, co si o sobě myslím, že jsem. Programu sebepopření, sebenenávisti. A když to dělám dostatečně dlouho, prosákne to až do morku kostí. Já si uhnala alergie, ulcerozni kolitidu a revmatoidní artritidu. Stačilo mi. Už je to pryč. Děkuji.

Naštěstí už se o citlivých lidech a dětech toho ví více, než dřív. Respektující a láskyplný přístup k citlivému dítěti je velmi důležitý.
Pokud v přijímacím a láskyplném prostředí nevyrůstají, pak to trvá dlouho, než tito citliví lidé dozrají, a než si uvědomí, jak to se sebou a se světem mají.

Centrální nervový systém těchto citlivých lidí může být permanentně zahlcen a tito lidé se častěji dostávají do šokových stavů, aniž by si to uvědomovali. A navíc k tomu všemu ještě prožívají pocity nepřijetí, vnitřního konfliktu a smutku, že jim svět nerozumí, že jsou jiní. A neumí to zpracovat, pochopit.
Jako dítě vůbec ne, a během života už je člověk tak vybzikaný, že se s tím jen těžko popere, pokud se se sebou nenaučí zacházet jinak.
A dobrou zprávou je, že se s tím dá pracovat i v pozdějším věku. Můžeme se naučit, jak nemuset zpracovávat zbytečně velké zahlcující množství informací, jak vypínat a zapínat anténky. A hlavně, jak regulovat svůj nervový systém tak, aby měl dostatečnou kapacitu a zdroje. Je to trénink, jako cokoliv jiného.

Nejdůležitější začátek je přijmout sebe jako citlivého člověka, se vším, co k tomu patří a nesnažit se zapadat do „normálu“.

Naštěstí už se o citlivých lidech a dětech toho ví více, než dřív. Respektující a láskyplný přístup k citlivému dítěti je velmi důležitý.
Pokud v přijímacím a láskyplném prostředí nevyrůstají, pak to trvá dlouho, než tito citliví lidé dozrají, a než si uvědomí, jak to se sebou a se světem mají.

Centrální nervový systém těchto citlivých lidí může být permanentně zahlcen a tito lidé se častěji dostávají do šokových stavů, aniž by si to uvědomovali. A navíc k tomu všemu ještě prožívají pocity nepřijetí, vnitřního konfliktu a smutku, že jim svět nerozumí, že jsou jiní. A neumí to zpracovat, pochopit.
Jako dítě vůbec ne, a během života už je člověk tak vybzikaný, že se s tím jen těžko popere, pokud se se sebou nenaučí zacházet jinak.
A dobrou zprávou je, že se s tím dá pracovat i v pozdějším věku. Můžeme se naučit, jak nemuset zpracovávat zbytečně velké zahlcující množství informací, jak vypínat a zapínat anténky. A hlavně, jak regulovat svůj nervový systém tak, aby měl dostatečnou kapacitu a zdroje. Je to trénink, jako cokoliv jiného.

Nejdůležitější začátek je přijmout sebe jako citlivého člověka, se vším, co k tomu patří a nesnažit se zapadat do „normálu“. Dalším krokem je poznat se, rozlišovat svoji citlivost v běžném životě. Dále se potřebujete naučit, jak se svojí citlivostí pracovat, jak ji zvládat v této hektické době. A nakonec učiníte ze své citlivosti DAR. DAR pro sebe, ostatní, lidi, planetu Zemi. A pak teprve vám vaše citlivost začne dávat hluboký smysl.