Osteopatie versus biodynamika?

Osteopatie versus biodynamika?

Celou dobu, co jsem v kontaktu s kraniosakrální terapií, pozoruji takový nevyslovený souboj mezi příznivci kraniosakrální osteopatie a kraniosakrální biodynamiky. Zpočátku jsem ani já sama nevěděla, v čem tkví zásadní principy obou odvětví kraniosakrální práce. Dneska jsem v situaci, kdy oba směry prakticky využívám ve své praxi a nedokážu si jeden bez druhého představit.  Upřímně, nechápu, proč je vlastně mezi přívrženci obou směrů taková rivalita? A také mě udivuje, že kraniosakrální práce jako koncept CELISTVOSTI zažívá takové stavy ODDĚLENOSTI!

Když se podíváme zpět do historie vývoje kraniosakrální práce, nacházíme u jejího zrodu lékaře, osteopaty. To, že byli tito lékaři osvíceni Duchem a byli schopni vidět ve fyziologii a strukturách lidského těla i projevy Dechu Života, bylo jejich velkým hrdinským činem v dobách ryzího racionalismu a intelektualizmu. Dnes, kdy zažíváme velkou RENEZANCI DUCHA, mám pocit, jako by se vše, co není spirituální, opomíjelo jako něco, co je přežitek, co už není v módě.

Osteopatie je více strukturální záležitost. Během osteopatického výcviku je kladen důraz na znalost anatomie a fyziologie lidského těla. Také se prohlubuje vnímavost a citlivost rukou, jakožto diagnostického nástroje. Dobře „vycvičený“ osteopat dokáže rozpoznat jednotlivé rytmy a proudění v těle, dokáže rozpoznat napětí v tkáních, dokáže rozpoznat bloky a stagnace v proudění tekutin, stagnace v pohybu kostí, membrán a fascií. Takový kvalitní osteopat také disponuje mnoha nástroji a technikami, jak různé stagnace v těle rozpustit, povolit a dostat tělo do lepší anatomické a fyziologické rovnováhy. Tyto nástroje a techniky jsou v porovnání s biodynamikou mírně invazivní, to znamená, že při své práci používá velmi jemnou manipulaci, kterou klient vnímá jen jako dotek s různou intenzitou. Jedná se o kontakt s konkrétní tkání, kostí, strukturou, nervem, svalem apod. Proto je tak důležitá znalost anatomie, osteopat tedy může být v kontaktu např. s žilními splavy a pomoci tak mozku drenážovat odpadní látky.  Základem osteopatické práce je tedy vnímání určité „patologie“ v těle a následná podpora systému klienta, aby tuto nerovnováhu zpracoval sám, se svými zdroji, popř. s podporou zdrojů terapeuta, který ví, jak s nimi zacházet. A to vše v souvislostech těla jako celku. Tělo jako celistvý systém je INTELIGENTNÍ a MOUDRÉ. Nikdy nedělá nic zbytečně.

Biodynamická práce je také většinou dotyková práce s tělem, je ale zaměřena na systém jako celek v biodynamickém poli, tedy i v bezprostředním okolí fyzického těla, které je tvořeno polem. Biodynamický přístup nepracuje s patologiemi , nevyhledává, nediagnostikuje. Biodynamika se orientuje na ZDRAVÍ, na původní originální matrici těla, ducha a duše jakožto celistvého komplexu bytosti. Biodynamické ošetření spočívá ve vytvoření takových podmínek pro klienta, aby se mohl aktivovat jeho přirozený plán léčení. Pro pozorovatele to může vypadat tak, že se nic neděje, že terapeut nic nedělá, jen sedí, sahá na klienta, který klidně leží. Ale práce biodynamika je svým způsobem velmi náročná, protože musí: vytvořit a trvale držet pole bezpečí a důvěry, musí se umět spojit sám se sebou, ukotvit se a být pro klienta majákem, musí umět pracovat se svojí myslí, nehodnotit, neposuzovat, nevkládat tam svoje projekce a záměry, musí mít absolutní primární důvěru v sebe a v proces, který probíhá u klienta, musí vydržet sedět hodiny a být sám se sebou, v klidu a tichu, bez podnětů vnějšího světa  nesmí „propadat“ nudě. Také biodynamik potřebuje znát anatomii a fyziologii lidského těla, protože jednotlivé struktury se během práce „vyjevují“ a komunikují s terapeutem. V biodynamické práci je důležité také znát základy embryologie, protože formativní síly Dechu Života nás provázejí již od početí.

Je také nutné podotknout, že biodynamika vzešla z osteopatické práce, pojem Dech Života přinesl zakladatel kraniosakrální terapie W.G. Sutherland, který si velmi dobře uvědomoval spirituální přesah kraniosakrální práce. Vždyť kraniosakrální terapie se svými technikami je zvědoměním principů, jakými nás tvoří sama příroda, není tam nic lidského, vneseného pod rouškou intelektualismu. Kraniosakrální terapie se vyvinula do své podoby právě díky otevřenému vnímání, pozorování projevů těla v reakcích na základní rytmy  – craniosakrální rytmus, fluidtide a longtide – tedy pulsování mozkomíšního moku, přílivu a odlivu tekutin podél středové linie a potence pole. Longtide jakožto univerzální síla, která potencuje a oživuje vše, je mnohdy přeceňována a stavěna na piedestal účinnosti celé kraniosakrální práce. Naproti tomu craniosakrální rytmus je opomíjen jako něco, co má „pouze“ omezenou působnost. Ano, ale znovu zdůrazňuji, že kraniosakrální práce je o celistvosti. Když se nějaký problém projevuje na úrovni fyzikálního těla, nebo vznikl na úrovni fyzikálního těla, pak také jeho náprava je možná i na úrovni fyzikálního těla. A pokud se problém vyskytl nejdříve na úrovni mysli nebo emocí nebo spiritu a až pak „prosákl“ do fyzického těla, je lepší nejdříve „opravit“ problém na nefyzikální rovině. Když si představím bytost člověka jako systém fyzického těla, mentálního těla, emočního těla a spirituálního těla a připustím možnost, že každý tajd, neboli vlna, neboli rytmus (CRI, FluidTide, LongTide) má svoji frekvenci , pak se mohu pohybovat směrem od neviditelných těl až k tomu fyzickému a naopak. A když se na biodynamiku a osteopatii podívám z tohoto úhlu pohledu, mohu postupovat oběma směry, kdy osteopatický přístup jde směrem od fyzického těla ke spirituálnímu a biodynamický jde směrem od spiritu k fyzickému tělu. Žádný z těchto směrů nepovažuji za jediný správný nebo lepší, oba jsou možné a účinné, a to i v rámci jednoho kraniosakrálního ošetření, kdy se oba tyto směry navzájem doplňují.

Chápu, že výše uvedené popisy pro vás neterapeuty mohou být nesrozumitelné, pokusím se popsat tyto dva odlišné způsoby ošetření v praxi:

Klientka cca 55 let, přichází s bolestmi hlavy a migrénami:

Během úvodního povídání, kdy mi klientka povídá něco o svých bolestech, se dozvídám, že je přetížená dlouhodobým stresem v práci a její migrény odstartovala pravděpodobně menopauza před dvěma roky. Prošla si už klasické „kolečko“ u lékařů – ortopedie, neurologie, CT hlavy a krční páteře, rehabilitace atd. Z lékařského hlediska nic vážného, žádný patologický nález, jen strukturální změny odpovídající opotřebením v daném věku. Zatím žádná léčba nepomohla a tak se paní rozhodla zkusit kraniosakrální terapii. Vysvětluji ji, jak bude terapie probíhat a odpovídám na její otázky a když je vše vyjasněno, paní si lehá na lehátko. Chvíli sedím jen vedle ní a ladím se, pak se přesunuji k nohám, vyjednám kontakt a naslouchám. Pravá polovina těla je ve stagnaci, kraniosakrální rytmus je sotva znatelný, vnější a vnitřní rotace je velmi nesymetrická. Ladím se na tento rytmus, na tkáně a fascie a ptám se systému, co tuto stagnaci orientuje, vnímám v oblasti křížové kosti a kostrče velký „uzel“, kolem kterého je velké napětí. Přeladím se na tekutinové tělo a vnímám, jakoby tekutiny proudily jen velmi tenkým „čůrkem“ od pánve dolů, v těle (trupu) se v pánevní oblasti dělá velký vír a celá ta potence tekutin mizí kdesi v nenávratnu. Vyjednám změnu kontaktu a jdu k pánvi. Vnímám vpáčenou kostrč dovnitř a křížová kost je mimo osu trochu našikmo. Jen s tím místem jsem a čekám na jakýkoliv projev kraniosakrálního rytmu. Nic se tam nehýbe. Ptám se klientky, jestli někdy v minulosti nespadla na zadek nebo na kostrč. A odpovídá, že ano, že uklouzla na náledí na schodech, ale už to je dávno, tak deset let. Ale pak ještě dodala, že v poslední době ji ta kostrč hodně bolí, že si v práci musí podkládat pod zadek polštářek, když dlouho sedí. Tak jí popisuji, co vnímám z její pánve a křížové kosti a z kostrče. Když si tak o tom společně povídáme, ta oblast se začíná pohybovat. Nejdříve jen tak nesymetricky se křížová kost vrtí. Po chvíli se „nadechne“ a rozjede se nádherný silně znatelný kraniosakrální rytmus, který ještě pár cyklů podporuji. Pak chvíli sedím vedle klientky a jen se ladím, kam dál. Mám ošetřit všechny další příčné struktury – bránici, hrudník, jazylku, AO? Vede mě to k hlavě a tak vyjednám kontakt a přesouvám se k hlavě. Pokládám ruce pod hlavu a vnímám stažení na pravé straně spodiny lebeční. První krční obratel je v dost silné kompresi. Taky vnímám hodně stažený jugulární otvor a oblast kolem karotidy.  Provádím techniky na uvolnění atlanto-occipitálního spojení, tzn. uvolnění místa, kde se hlava napojuje na krk. Pomalu se to zatuhlé místo rozpouští a povoluje. Pak ještě vnímám lézi torzi vpravo s poruchou ve flexi na SSB (spojení klínové a týlní kosti), ale to už je práce na příště. Končíme ošetření v integraci u ramen, celé pole vnímám jako „průtočnější“ a vzdušnější.  Klientka popisuje svůj stav, jakoby ji někdo rozvázal nohy.

Takto vypadá víceméně osteopatické ošetření ve strukturální oblasti, které se samozřejmě projevilo i v dalších oblastech života. Je to směr zdola nahoru, od struktury ke spiritu.

Další ošetření spíše biodynamického směru:

Klientka cca 40 let, přichází kvůli nespavosti a velké únavě

Už během našeho úvodního povídání vnímám klientčinu velmi silnou potřebu mít věci pod kontrolou a velký strach z neznámého. Vnímám její situaci tak, že jí kolabuje život, protože nic není tak, jak si přála, naplánovala a jak by to „mělo“ být. Nechápe, co dělá špatně, už je ze všeho unavená a nebaví ji život. V noci nemůže spát, budí se kolem třetí hodiny ráno a už nezabere. Později během hovoru se dozvídám, že se narodila přidušená, museli jí křísit a byla po porodu na jednotce intenzivní péče v inkubátoru. Také se zmiňuje o vztahu s matkou, že ji nikdy neobjala, nepohladila a že si už jako malá holka připadala na světě zbytečná. Kraniosakrální terapii vyhledala jako poslední možnost záchrany, protože už neví, co by jí pomohlo. Tak trochu sonduju, jak moc je klientka v kontaktu se sebou a v jaké míře je možné jí nasměrovat dovnitř sebe. Snažím se pro ni uchopit srozumitelně to, že zvenčí jí nic nezachrání, že je to proces zevnitř ven, že kraniálka je v podstatě týmová práce – já vytvořím podmínky a ona se bude sama uzdravovat. Tím chci vyjednat pro ni startovní pozici uvědomění, že je sama schopná a kompetentní se z toho dostat a já budu jen její průvodce na této cestě, který ji bude provázet a podporovat. Teprve až se dostaneme do fáze, kdy klientka sama alespoň v minimální míře přijímá zodpovědnost za svoji úzdravu, jdeme na lehátko.

Sedím vedle lehátka a dojednávám první kontakt. Zůstávám po boku v tzv. pietě, kdy je jedna ruka na rameni a druhá pod nohou. Usazuji se a pár minut čekám, než se celé pole usadí. Klientka také zavírá oči a ponořuje se do ticha. Nemohu se usadit do větší hloubky, protože cítím, že klientku zanechávám kdesi těsně „pod hladinou“.  Vynořuji se tedy za ní těsně pod hladinu a pozoruji, jak se celé pole mění v reakci na usazení. Nemám v sobě žádné hodnocení toho, jak to klientka má. Nechávám to jen přicházet. Nevolím žádné techniky, nechávám projevit systém klientky, ať se vyjeví to, co je připraveno. Vnímám, že je to zatím  jen jakési oťukávání, systém klientky vyčkává, co bude. Bude nějaká manipulace? Bude nějaká invaze? Bude nějaké další zranění? To celé trvá asi půl hodiny. Já jsem v nastavení přijímacího pozorovatele, který laskavě naslouchá projevům Dechu Života. Po chvíli se klientka zhluboka nadechne a následuje mohutný úlevný výdech. Nic víc. Ptám se jí, jak se vede. Neodpovídá a až po chvíli řekne – nevím, co to bylo, ale jakoby mi někdo sundal obrovský balvan z hrudi. Já jen přikývnu a snažím se ji ještě více nasměrovat do té oblasti na hrudi, jestli by to místo mohla najít přesněji. Po chvíli řekla, že se jí asi ulevilo kolem srdce, že má pocit, jakoby tam bylo více světla a více místa. Já jsem to ze své pozice vnímala jako jemný zážeh v srdeční oblasti. Požádala jsem ji, aby si dala ruku na toto místo, aby s ním byla ještě v lepším kontaktu. Po chvíli řekla, že ji nikdy nenapadlo dát si ruku na srdce, že je zajímavé cítit tlukot srdce na své dlani. Integraci celého ošetření jsem provedla u nohou. Po terapii se klientka cítila tak trochu jako opilá, byla trochu euforická a povznesená. Chvíli jsme tedy ještě seděly, napila se, dala si čokoládový bonbón a já jsem jí pak ještě dala takové malé doporučení – aby až se v noci zase vzbudí a nebude moct usnout, aby si položila dlaň na srdce a povídala si s ním.
Dlouho se pak ta paní neobjevila. Přišla pak asi po roce, úplně jiná. Tenkrát jí to velmi pomohlo, nasměrovalo ji to na cestu k sobě, dovnitř. Na další terapii jsme řešili vztahy a důvěru.

Tady tento způsob ošetření byl spíše biodynamický, směrem od celku k jednotlivosti, tedy ze spiritu k fyzickému tělu.

Takže, když to shrnu, kraniosakrální práce není ani pouze fyzioterapeutické působení na tělo, ale ani pouze energeticko-spirituální práce v poli. Je to komplex přístupů k tělu, mysli, emocím, psyché a spiritu člověka. Teprve v tomto vnímám tuto metodu jako holistickou, celistvou kraniosakrální terapii.  Mezi lidmi panuje tak trochu chaos, cože to vlastně ta kraniosakrální terapie je. Nedivím se. Mísí se pod rouškou atraktivity s dalšími směry, které ji tak trochu znečišťují a ubírají na důstojnosti. Ale možná je to jen můj pocit, protože kraniálku miluju a mám úctu k jejím zakladatelům. Samozřejmě, že rozumím tomu, že každý máme své talenty někde jinde, a někdo je orientován spíše na biodynamickou práci, někdo spíše na osteopatickou, a někdo je všestranný a pracuje oběma směry.

Berte tento článek spíše jako postřehy a pozorování, které mohou inspirovat.  A pokud jste z oboru, uvítám i vaše pohledy na věc, napište mi.

Inka