Tento článek bude srozumitelnější spíše pro ty z vás, kteří nejsou v konfliktu s paradigmatem, že jsme spirituální bytosti ve fyzické zkušenosti. Snad vám přinese inspiraci a nový pohled na sebe sama, který můžete v sobě dále zkoumat. Neberte to prosím jako obecně platné dogma. Je to jen zkušenost, jedna z mnoha cest.
Tělo je úžasný fenomén, ano, tělo je jev. Projevuje se. Skrze něj se manifestuje náš život ve hmotné dimenzi, ve fyzickém světě. To, že existuje něco vyššího, moudřejšího a láskyplnějšího, co nás přesahuje, to jsem vnímala už jako malá. V podstatě mě „to“ vedlo celým mým dětstvím. Pak jsem se na pár let ztratila a přivedla mě k sobě zpět až psychospirituální krize a hlavně pak ty roky po ní, kdy jsem se začala věnovat kraniálce.
Teprve až „tělo“ onemocnělo, až začalo bolet, až přestalo fungovat a začalo směřovat k sebedestrukci a fyzické likvidaci, teprve pak jsem si začala více uvědomovat potřebu poznání, v čem že to ta moje duše vlastně bydlí, co je to za kožený futrál, plný slané tekutiny a orgánů, kterému vůbec nerozumím.
Před deseti lety začala ta velká adventure cesta, cesta do hlubin nevědomí, do hlubin podstaty, do hlubin iluzí a falešných představ o sobě, o světě. Zpočátku dost krutá sebereflexe. Obranné mechanismy ega jely na plné obrátky v zoufalé snaze o zachování dokonalého obrazu sebe sama, bez potřeby na sobě cokoliv měnit, v hrůze se děsící výstupu za hranice komfortní zóny pomyslných jistot, v panické hrůze z dezintegrace a rozpadu mého já. Uf. Bylo to jako balanc nad propastí, o které si člověk myslí, že když tam spadne, tak ho to zabije. Ve skutečnosti je to iniciační volný pád až na samotné dno vstříc smrti ega a průlet tenkým uchem jehly do úplně jiného světa. Milost.
A teprve pak to začne být opravdu zajímavé. Ve své každodenní zvědavosti dychtím, co se o sobě nového dozvím, co mě formuje a tvoří, ve své rozmanitosti, čím novým mě moje nevědomé bludy a přesvědčení dostanou zase na kolena, abych si je mohla uvědomit a rozpustit. Tahle hra snad skončí až na smrtelné posteli, v posledním dechu, v poslední vteřině je stále ještě prostor něco se o sobě dozvědět. Zkušenost. Už se netrápím tím, že je třeba mít vše hotovo, mít všechno takzvaně zpracované, dosáhnout osvícení za každou cenu, vykoupit si tím lepší život pro sebe. Tohle všechno už mám dávno otištěno v mém poli, které mě tvoří. Klid. Nedělat vlny. Naslouchat. V bdělosti vnímat, kde je otisk následujícího kroku. Je to tam. Já to jen vtěluji do fyzické reality. Jsem tvůrce. Nebo … spolutvůrce? Ano. Tak to je.
Na začátku mé cesty jsem nechápala, proč moje tělo odmítá fungovat a vnímala jsem ho jako potížistu, jako nepřítele, který mi hází klacky pod nohy. Ano, byla jsem od sebe hodně odpojená. Musela jsem se odpojit od sebe, od emocí, od těla, abych přežila všechna ta lidská traumata v podobě popření nároku na existenci, odloučení, opuštění, zneužití apod.
Ovšem nejhlubší lidské trauma je stesk lidské bytosti po celistvosti. Tento stesk po domově, po celistvosti, je ten nejhlubší podvědomý stesk a smutek, který je pod tím vším. Všechna traumata světa jsou v podstatě spirituální povahy. Přicházíme sem na Zemi do fyzického těla z „míst“ domova duše, kde se nelže, nekrade, nemanipuluje, kde panuje bezpodmínečná láska, jsme nekonečné vědomí lásky a dobroty. To je naše podstata. Když se narodíme do této duality pozemského života v těle, ocitáme se vydáni na pospas lžím, pokrytectví, oddělenosti, manipulacím a hlubokému nepochopení. A tak není divu, že se nám stýská po Domově. A když propadneme iluzi, že můžeme tento Domov žít i tady na Zemi, většinou narážíme na nepochopení, kdekdo nás okrade, zneužije, odsoudí, zavrhne a označí na naivního snílka nebo blázna, který je z jiné planety, prostě mimoň. Teprve nedávno, po jednom z výcviků biodynamiky, kdy mě opět zaskočil tento pocit smutku a nechuti pobývat v těle, přišlo další uvědomění. Tělo je závazek. Dokud má lidská bytost fyzické tělo, je „nucena“ tady žít. Možná proto je tolik autoimunitních nemocí, je to v podstatě vzkaz tělu – končíme, nechci tady být, jdu domů. A fakt nemám ani chuť ani sílu čekat, až zestárnu a odejdu přirozenou cestou. Mladé tělo musí onemocnět, aby mohlo být zlikvidováno. A vydrží toho opravdu hodně.
Dlouho jsem žila v přesvědčení, že nemohu být zároveň tam nahoře v duchu a zároveň v těle. Nabyla jsem jaksi mylného dojmu, že když se plně vtělím a budu plně v těle, tak ztratím kontakt s „domovem“ tam nahoře a budu muset čekat, až umřu, abych se dostala zase domů. Ano v tomto smyslu bylo pro mě tělo vězením a závazkem, bylo obrovskou frustrací, bylo něco, co mi překáželo. Ten šílený strach plně se vtělit, ten jsem si plně uvědomila a prožila až na dřeň na jednom semináři u Rogera Gilchrista. Prožitky vtělení a rozpouštění tak hlubokých traumat se mi navždy spojily s Rogerem a také s Radkem N., který byl láskyplně přítomným svědkem mnoha velkých a pro mě zcela zásadních procesů hlubokého pochopení.
Být člověkem, a hlavně tedy být vědomým člověkem, je velká výzva. Na svém prvním velkém holotropním dýchání, kde nás bylo cca 250 (Mezinárodní Transpersonální konference se Stanislavem Grofem) jsem si prožila a pochopila svoji další cestu opravdu intenzivně a tělesně. Ve svém procesu jsem se „hádala“ s Bohem, že do člověka se vtělit už nechci. Udělejte ze mě třeba kámen, nebo strom, ale do člověka, do té pakárny ?! Nechci. Děkuji, stačilo. A pak ke mně „Bůh“ promlouval, že člověk není jen zlý, hloupý, sebestředný prospěchář. Ukázal mi mnoho lidských děl – od uměleckých až po obrovské stavby, co všechno člověk dokáže. Do uší mi hrála hudba Mozartova a Bachova. Ano, ano, uznávám, že člověk je schopen vytvořit mnoho krásného, ale to mě nepřesvědčí k tomu, abych šla na Zemi jako člověk. Prostě tady nechci. Lidi si lžou, zabíjejí se, kradou a podvádí, strašně trpí. Nechápu, proč bych měla být součástí této stupidní hry. Díky tomuto hlubokému rozhovoru s Bohem jsem si uvědomila, jak nějaká část uvnitř mě vlastně lidmi pohrdá, jak je nenávidí. Lidstvo, to pomýlené lidstvo, které pořád nic nechápe a furt dokola tisíce let hraje ty stejné hry! Jen utrpení a marnost nad marnost! O tomto hlubokém podvědomém vzorci jsem do té doby neměla ani tušení, vůbec jsem netušila, že je ve mně tolik nenávisti a pohrdání vším, co je lidské. Považovala jsem se za lidumila, za člověka, který má lidi rád. No bodejť by mi pak bylo na světě dobře, když kdesi v hlubinách dřímalo cosi tak temného. Po skončení téměř čtyřhodinového holotropního procesu jsem byla úplně na kaši. Ale věděla jsem, že jsem se dotkla v sobě velmi hlubokého tématu, a že to je dobré vědět. Odpoledne jsem byla v roli sittera, který opečovává svého „dýchače“. A během tohoto procesu, kdy jsem viděla nejryzejší utrpení v projevech těla a prožívání, kdy jsem si jen mohla domyslet, jakou hrůzu někteří prožívají, pochopila jsem, že trauma je kolektivní součást „pozemské hry“. Všichni jsme zdědili ten „hřích“, to minutí cíle, to nepochopení, tu bolest a utrpení. Byla to tak mocná skupina, tak obrovské pole, tolik utrpení a bolesti, ale i lásky a propojení s Matkou Zemí a se vším, co existuje, nikdy před tím jsem nic tak mocného a intenzivního nezažila. Tímto transformujícím prožitkem jsem vzala své „lidství“ na milost. Ale to ještě nebylo zdaleka vše. To hlavní teprve přišlo. Všichni už dojeli své procesy, všichni jsme byli „zkontrolováni“ svými asistenty a vedoucími terapeuty skupin, že jsme OK a opět nohama na Zemi. Jen jeden proces vedle naší matrace ještě stále běžel, asi nějaké porodní trauma, nevím přesně. Pan Grof ležel vedle ní na koberci, bez matrace. Bylo mu v tom roce 86 a já jsem obdivovala jeho soucit a účast. My všichni šli na večeři. Po celém tom náročném dni jsem ani neměla chuť na jídlo, bylo toho moc. Ale šla jsem s ostatními. Hotelová jídelna, kde se konference konala, byla obrovská. Desítky stolů, stovky lidí. Účastníci konference – dýchači ani nemuseli mít cedulku, že jsou účastníci konference, protože mezi všemi těmi stylovými obchodníky s jablíčky u ucha nebo na dlani, všemi těmi nažehlenými turisty, byli dýchači rozeznatelní na první pohled. Rozcuchaní, pomačkaní, ubrečení, opuchlí, ale uvnitř šťastní a s hlubokým pohledem z očí do očí věděli jsme své. Tak jsem jen tak seděla u stolu s ostatními a pozorovala ten cvrkot kolem. Najednou se mi lidé tak nějak rozpustili a já viděla jen vlnění a proudy, barevnou hru. Viděla jsem láskyplně otevřená srdce všech těch dýchačů, rozcuchaných, pomačkaných, unavených, ale štastných. Všichni lidé se slili do jednoho vlnícího se prostoru. Nebyly hranice mezi já a ty. To mně úplně dostalo. Dojalo mě to tak, že jsem začala brečet, slzy se mi valily z očí a nešlo to zastavit. Bylo to nádherné a zároveň v tom byla obrovská bolest. Bolest z uvědomění, že se tohle neděje každý den v běžném životě, že většina lidí má srdce zavřené, utopené v bolesti a traumatu.
Odpojili jsme se od LÁSKY. Najednou mi přišel tady ten svět strašně cizí. Bože, jak to tady přežiju?? Vnímala jsem rozdíl v srdcích lidí otevřených a lidí zavřených a bylo mi to moc líto, že tohle nevnímají, že nevidí tu krásu, že to třeba neuvidí nikdy. Musela jsem jít pryč a tak mě napadlo jít zpátky do té velké haly, kde se dýchalo. Myslela jsem si, že tam už nikdo nebude a že tam budu na chvíli sama se sebou. Ale ještě tam stále probíhal ten proces. Nechtěla jsem rušit, ale cosi mě tam přidrželo, a tak jsem tam jen seděla. A to, co jsem viděla, mě vrátilo k sobě. Viděla jsem pana Grofa, jak už více než hodinu leží na zemi, bez matrace, jen tak, na tvrdé podlaze a drží tu dívku za ruku. Ležel tam, už když se šlo na večeři. Viděla jsem jeho láskyplnou péči. Viděla jsem naprostou profesionalitu a tu VELKOU NE-OBYČEJNOU LIDSKOST, která se vytratila z našich životů. Nemusel tam být. Mohl tu práci přenechat svým mladším kolegům, kterých tam bylo dost, a jít si taky po celém tom náročném dni trochu odpočinout.
Nikdy nezapomenu na ty oči pana Grofa, laskavé a vědoucí, když jsem mu vyprávěla svůj příběh a děkovala, že díky tomuto pochopení už vím, co chci a co mám dělat. A on se jen tak usmál a řekl „Ano, tak jdi a konej“. Dodal mi obrovskou odvahu k životu. V těch očích bylo tolik hlubokého pochopení. Uvědomila jsem si, jak je pro mě důležité být rozpoznána druhou bytostí, v plnosti, v celistvosti, v soucitu. A taky jsem si uvědomila, kolik lidí mi pomohlo, kolik nádherných bytostí stálo při mně v dobách těžkých, kolik láskyplných učitelů mi život poskytuje. Jak obrovský dar milosti mi byl dán.
Součástí holotropních procesů je kreslení mandaly, ve které lze zaintegrovat beze slov, jazykem duše – ducha to, co nelze vyjádřit slovy. Moje mandala vznikla celkem spontánně během několika vteřin. A až zpětně ke mně přicházely její významy:
- Že člověk se transformuje ze středu BYTOSTI a zkušenostmi se dostává do středu VESMÍRU – JEDNOTA V JEDNOTĚ
- Že jedině skrze prožité utrpení a bolest se můžeme dostat ze spirály utrpení zevnitř – ven.
- Že v okamžiku, kdy naše myšlení projde „uchem jehly“ a zbaví se starých paradigmat, prozřeme a máme otevřenou cestu k poznání.
- A stále více mi to připomíná ladičku nebo nějakou anténu, kterou se mohu ladit na vyšší frekvence. Spirála – sedm úrovní, sedm tónů, hudba sfér. Jsem jako akordy v symfonii, multidimenzionální bytost, hraju všemi tóny. Každý má svoji vibraci. Na jinou vibraci se vtělujeme, na jinou zase odcházíme domů.
Heuréka, být člověkem ve fyzické zkušenosti už pro mě nebyla taková výzva. Myslela jsem si, že už to mám vyřešené … a hotovo. Jak bláhové. Jenže, to byl teprve začátek. Ano, už jsem tělo vnímala jako svého spojence, který ke mně promlouvá v mém vlastním zájmu. Je to mapa. Mapa vnitřní krajiny, každá emoce bydlí někde v těle, každý pocit se projeví skrze tělo. Je to tak jasná řeč, tak srozumitelná. Stačilo jen naslouchat. V tomto jiném úhlu pohledu jsem začala také jinak vnímat anatomii a fyziologii těla. Žasla jsem v údivu nad dokonalostí Velkého Architekta, jak dokonalé naše tělo je. Jak vše se vším souvisí. To bylo období, kdy jsem se skutečně snesla z výšin nekonečných vesmírných a duchovních do mikrosvěta buněk a hmoty. Skoro rok jsem věnovala studiu buňky (jejich život, epigenetiku, komunikaci skrze signální a mechanotransdukci, jejich reakce a vítězné strategie přežití) a doslova jsem se do sebe zamilovala, protože mít v sobě několik miliard těchto úžasných věcí, jako je lidská buňka, to mě fakt dostalo. Tělo bylo pro mě primární. Pak nastala další fáze.
Tělo-mysl-emoce
Když bylo moje tělo postaveno na piedestal posvátnosti, nastal další „propad“. Moje tělo mi začalo ukazovat věci, kterým jsem nerozuměla. Najednou začalo mít různé ekzémy, bolesti a stavy, které mi nedávaly žádný smysl, nepomohla změna stravy, změna pracovního režimu, změna některých postojů. Jakoby se naše cesty rozešly. Nefungovaly meditace, které jsem do té doby dělala, ani kraniálka, prostě najednou přišlo období, kdy jsem měla pocit, že ve mně snad každý den bydlí někdo jiný, někdo, komu vůbec nerozumím. Ponořovala jsem se do sebe, do intenzivních introspekcí a zkoumala, zda jsem se zase ocitla v jakési disociaci, nebo se ve mně aktivovaly pro mě dosud neznámé vzorce prožívání. Nic. Ticho.
Mysl je úžasná v tom, že si dokáže vymyslet úplně cokoliv a ještě je natolik mocná, že tomu, co si člověk myslí, dokáže i uvěřit. Já jsem uvěřila tomu, že když jsem obdržela mnohá duchovní poznání a pak když jsem obdržela mnohá poznání těla, že to je všechno. Že tím poznáním se to automaticky spojí a člověk se stane celistvým, když je zároveň spirituální a zároveň v těle. Jenže to byly jen dva konce, dva protipóly jednoho, dva extrémy. Duch a hmota. Duše a tělo. Někde se z toho vytratila mysl a emoce a jejich význam a místo. Čekalo na mně ještě další poznání, pochopení, jak mysl a emoce ovlivňují hmotu. Věděla jsem to už dřív, že mysl a práce s myslí je důležitá. Jenže jsem nevěděla přesně, co to vlastně je, ta práce s myslí. Myslela jsem si, že když potlačím to negativní a budu takzvaně pozitivně myslet, a když si budu vsugerovávat jakési afirmace, že to je ta práce s myslí.
Další měsíce byly ve znamení zkoumání mysli. Mnoho hodin meditací a vhledů, ve kterých mě provázel Joe Dispenza. Chvíli to trvalo, než se mi dařilo se v tom všem zorientovat, i když mi všechno, co říká a píše a co lidem předává, dává smysl a rozumím mu. Přes to jsem si v tom potřebovala najít to své a dnes už se úplně se všemi jeho názory neztotožňuji, ale poskytly mi důležitý vhled do mé vlastní práce s myslí. Mysl jako frekvence. Mysl jako prostor v prostoru. Malá mysl těla a mozku a Velká mysl Ducha. Pomohlo mi to rozeznávat, která mysl ke mně promlouvá, jestli je to ta malá mysl těla, která zotročuje a chce požitky a mít se dobře, která je líná a vyhýbá se změně. Nebo jestli je to Mysl Ducha, která mě volá k činu nebo k odpočinku. Tyto dvě mysli lze zpočátku velmi těžko rozeznat a je mezi nimi velmi tenká hranice. Stejné je to s emocemi. Jiné emoce používá pro svoji manipulaci ego a jiné emoce jsou nástrojem Ducha. A opět je mezi nimi velmi tenká hranice, než se je člověk naučí rozpoznávat. To je ta práce s myslí a s emocemi. Je to mocné. A v tomto úhlu pohledu prostě nevyhovím tělu vždy, když „něco chce“. Někdy se tělo chová jako rozmazlené zvířátko, je ufňukané a má sklon k lenosti. Je zavzorcované v obranných mechanismech, které mnohdy mylně vyhodnocujeme jako řeč duše nebo Ducha. Opět jsem se ponořila do studia fyziologie a anatomie, jak funguje naše mysl, neuronové sítě, analytická mysl – neokortex. Jak funguje limbický systém – emoční mozek, jak funguje implicitní a explicitní paměť, jak funguje podmiňování v těle. V tomto smyslu je mysl a emoce se svými chemickými a neurohormonálními vazbami záležitost hmoty – viz Molekuly emocí, Biologie víry, Vyj ste placebo a další knihy moderní neurovědy. Takže už nevěřím všemu, co si myslím a nepoddávám se každé emoci, kterou prožívám. Ale ta schopnost rozlišovat, co je co, ta se pěstuje a tříbí stále. Učím se to. Je někdy náročné být k sobě pravdivá a upřímná vždy a v každé situaci, protože obranných vzorců mám stále hodně. Ale kde je vůle, tam je i cesta. No, a občas mě to i rozsype, když se o sobě dozvím něco, co je i pro mě silné kafe. Ale zatím to vždycky stálo za to, neutéct před sebou. Je to takový ten pocit, kdy Duch vítězí nad hmotou. Narostou vám křídla a tělo není vězení na doživotí. Funguje to. Velká Mysl Ducha tvoří Vědomí, Vědomí tvoří Pole, Pole tvoří Tělo. Velká Mysl Ducha je nad hmotou. Když tvoříte z tohoto místa, dějí se zázraky.
Tělo jako lunapark
Docela nedávno jsem měla u Janči Nováčkové zase jednu krásnou kraniálku. To prostě člověk nevymyslí. V jednu chvíli jsem viděla své tělo jako jeden velký lunapark. A při otázce – kde v tom celém lunaparku jsem já – jsem se viděla, jak sedím někde na lavičce nebo na zemi a jen tak koukám, jak se všichni točí a baví. Všude to bliká, hraje hudba, je to barevné a ze všech stran to na člověka křičí a řve. Hm. Tak to jsem netušila, že to takto mám. Zajímavé. To jsem si o sobě myslela, že po těch letech kraniálky už jsem jinde. A jak se tak koukám na ty všechny lidi, co se baví, tak je mi z toho tak nějak smutno. Stojí mně to strašně moc energie a úsilí, abyste se mohli všichni takto bavit. Mě už lunapark nebaví. Já už bych chtěla mít spíše klid. A zase se cítím zneužitá. Ale zároveň si uvědomuji, že jsem to já, kdo tohle všechno dělá, že to bylo moje rozhodnutí, mít pro lidi lunapark. Ve snaze – čím bych tak mohla být pro někoho užitečná a zajímavá, jak přitáhnout ty lidi k sobě, abych nebyla tak zoufale sama a opuštěná. No. To je teda dobrý dojeb. Uvědomila jsem si, že už nechci žádný lunapark, že už nemusím ty lidi lákat, aby se u mě pobavili a povozili a aby mně měli za to rádi. Stálo mně to hodně energie – elektřiny, muselo se to pořád opravovat, pořád se nějaké atrakce kazily a nefungovaly, údržba a provoz takového života je strašně moc náročný. Když jsem ten můj celý lunapark zavřela, celý prostor mé bytosti ztichl. Začal prorůstat stromy a květinami, příroda si to všechno vzala zpět. Prožívám s nadšením své nové tělo, tvořeno z přírody, už tam není nic umělého, nic, co se musí natírat, spravovat, montovat. Příroda si to vše opraví sama, namaluje svými barvami a vybaví přírodními materiály, které žijí z podstaty Ducha, oživovány Dechem Života. Ne druhými lidmi. Miluji tyhle kraniálky, které, v podstatě u Janči vždy, jsou velmi transformační. Díky za ně.
Klaun je mrtev, cirkus končí.
Tohle je jedna z mých posledních malých velkých smrtí.
